sukulenty

Představte si známé tygří tlamičky (Faucaria) zbarvené do zářivě modrozelené, a na konci každého hrbolku na hranách trojbokých listů ještě uprostřed léta zdobené červenofialovým bodem. Popusťte ještě uzdu své fantazi, a ty faukárie navíc nechte takřka za každým listem hojně větvit a později splývat přes okraj závěsné nádoby. K tomu si domyslete ohromnou záplavu fialových kvítků různých odstínů, které už tak krásnou rostlinu zcela zakryjí na přelomu jara a léta. Pokud ještě přidáte snadné pěstování, odolnost proti dlouhodobému suchu i občasnému přelití substrátu, pak vám vyjde název Oscularia deltoides.
Tato nenáročná rostlina z čeledi Aizoaceae pochází ze západního Kapska, a v sukulentářských sbírkách má  všemožné využití. Tradičně je pěstována jako převislá rostlina v závěsných nádobách, kde tvoří husté trsy s pevnými stonky, které se na plném slunci zbarvují do tmavě fialova. Zároveň se z ní dá vytvořit docela hezky keřík nebo stromeček, protože vzhledem k hojnému větvení je k tomuto účelu jako stvořená. Protože její stonky postupem času dřevnatí, unesou i poměrně těžkou korunu.
Je to kytka vyžadující maximum světla, pokud si má zachovat nádherné vybarvení listů a jejich hustý nárůst. Od konce jara  je vhodné letnění na plném slunci i dešti, protože voskovitý povlak na povrchu listů nedopustí dlouhé ulpívání dešťových kapek mezi listy. V zimě je důležitý alespoň krátký odpočinek rostliny v chladnějším prostředí. Při pěstování v bytě stačí omezit zálivku a rostlinu umístit z dosahu zdroje tepla.
Od jara do podzimu snáší hojnou a pravidelnou zálivku, ale přečká i delší období sucha, při nichž trochu svraští listy. Ty samy neopadávají, tvrdnou a zůstávají dlouho na stoncích. Především v zimě je vhodné průběžně je odstraňovat a  zbytečně tak nenabízet skvělé úkryty vlnatkám. Totéž platí pro zaschlé schránky plodů nebo zbytky poupat. V zimě zaléváme mírně, ale také pravidelně, pokud můžeme zároveň poskytnout maximum světla.
Množení je stejně snadné jako pěstování. Zakořeňujeme vrcholové i stonkové řízky. Nejlépe koření ty polodřevité, ale nakonec zakoření zpravidla úplně všechny. Do závěsných nádob vysazujeme zakořeněné řízky v takovém množství, aby okamžitě zaplnily celý povrch substrátu. Při pěstování keříčkovitě rostoucích jedinců zpočátku rostlinu necháme povyrůst, a jakmile zesílí její kmínek, postupně odspodu odstraňujeme boční výhony až do určité výšky. Výše už necháme korunu jejímu přirozenému vývoji, a péči o tvar rostliny omezujeme pouze na odstraňování přebytečných výhonů nebo redukci těch příliš přerůstajících ostatní.
Oscularia deltoides je rostlina, která vás rozhodně nezklame. Protože snáší občasné pěstitelské přehmaty snad vůbec nejlépe ze všech běžně pěstovaných zástupců čeledi Aizoaceae, můžeme ji vřele doporučit i začínajícím pěstitelům. V případě Oscularia deltoides rozhodně neplatí nepsané sukulentářské pravidlo, že nejkrásnější rostliny bývají obvykle zároveň těmi nejchoulostivějšími.