sukulenty.estranky.cz

Když dva dělají totéž, výsledek může přesto být naprosto rozdílný. S lidmi se zelenýma rukama se srovnávat nemohu, a nezbývá mi, než se smířit se skutečností, že jim všechno roste a kvele lépe a hojněji. Co pro ně je samozřejmostí, mne stojí kolikrát značné úsilí. Ale rád ho vynaložím, pokud dosáhnu stejného výsledku jako oni, byť spletitějšími cestičkami a za mnohem delší dobu.
Nejvíce mne ale štve, když pěstuji léta nějakou kytku, o které se v každé knížce píše jako o běžném a snadno pěstovatelném druhu, a já ji za živého boha nemůžu donutit k jedinému květu. Kvetou mi občas raritní kytky, ale tenhle kostlivec pořád klimbe ve skříni. Tak to alepoň donedávna bylo i s mexickou rostlinou Pachyphytum compactum.
Když jsem ji pěstoval už řadu let a stále nekvetla, přemýšlel jsem kde dělám chybu. V literatuře je jako mnohem problematičtější popisováno P. oviferum, které mi kvete pravidelně každou zimu, a podobně i další dva nebo tři druhy. Loni jsem posílil naši skupinku P. compactum o další jedince, kteří byli vizuálně zase trošičku odlišnější (díky obrovské variabilitě druhu), abych povýšil šanci na alespoň jediné květenství. Zatímco okolní pachyfyta už kvetla jako o život, moji kostlivci ani drc. Začal jsem se smiřovat s myšlenkou, že si prostě budu muset ještě minimálně další rok počkat. Až v polovině února jsem načisto smířený s bolestným osudem objevil v těsné blízkosti růstového středu jedné z rostlin zárodek budoucího květního stvolu. a když už jsem chválil ten letošní rok ohledně květů, tak si najednou daly říct ještě další dvě rostliny.
Mé sukulentářské srdíčko se rozbušilo, protože jsem cítil příjemný pocit, že dlouho kýžená sukulentářská meta začíná být na dosah. A tak jsem začal inkriminovanou rostlinku sledovat o poznání bedlivěji než dosud. Zatímco o jejím pěstování už ledacos vím (a taky jsem už na těchto stránkách popsal), detaily mne naprosto chytily. Kdybych tak pravidelně nesledoval vývoj vytouženého stvolu, o hodně bych zůstal ochuzen. Neviděl bych nádherné kresby na listech, které jsem sice registroval už dávno jako hezké a povedené, ale nyní už vím, že je to ještě něco víc.
Taky jsem si povšiml zajímavého nárůstu bočních odnoží, o nichž jsem se zprvu domníval, že se jedná o zakořeněné listy, které občas odpadnou stářím nebo neopatrnou manipulací s rostlinou. A najednou vidím dvojčata tak rozdílná, až by jeden řekl, že nejsou z jedné líhně. O kousek dál a u jiné rostliny jsem ale jeden zakořeněný lístek přece našel. A hned vedle něj druhý od jiného pachyfyta (oviferum), takže jsem měl hned pádný důvod vytrhnout Ivanu od účetnictví a zavolat ji na chvilku s foťákem do skleníku.
Začal jsem nahlížet skrz obrazovku do světa Pachyphytum compactum a spatřil snad stovky více či méně povedených obrázků, ale proklatě málo květů na nich. Tak jsem si říkal, že v tom nebudu ohledně této kytky a jejích květů tak blbě asi sám. Hlavou mi už vrtá, jakou asi barvu budou mít ty kvítky, na které se ještě tolik načekám. Jestli budou vyblitě žluté jako na mnohých fotografiích, nebo oranžové jak slibuje Hermann Jacobsen ve svém nesmrtelném lexikonu, při jehož vydání soudruzi z NDR neudělali žádnou chybu.
V mých představách se objevily dresy fotbalových reků z Nizozemí, kteří se sklopenými hlavami smutně prožívají dekorování čerstvých mistrů Evropy po prohraném finálovem utkání na EURU 2008 a jejich trenér Marco van Basten běží v ústrety Klekí-petrovi našeho fotbalu a skládá mu poklonu. Vzhledem k tomu, jak pomalu se květenství u rostlin rodu Pachyphytum vyvíjejí lze očekávat, že plně rozvinuté květy uvidím teprve v době, kdy už se naši reprezentanti budou připravovat někde v ústraní na blížící se bitvy o evropský fotbalový trůn. Ty květy v plné jejich kráse samozřejmě spatříte jako první právě v místech, která zrovna sledujete.