sukulenty

O pěstování madagaskarského druhu Pachypodium brevicaule jsme v této rubrice již psali (15.5. 2010). Tehdy to bylo o klasické žlutokvěté rostlině, která se sice v českých sbírkách pěstuje už nějaký ten rok, přesto zůstává i nadále velkým sukulentářským lákadlem a výzvou. Jako pravokořenná je rostlina totiž poměrně choulostivá a její dlouhodobé udržení ve sbírce je stále považováno za důkaz opravdové pěstitelské zdatnosti. Rostliny roubované na větší druhy z rodového příbuzenstva (Pachypodium lamerei, P. geayi) naopak není těžké udržet, protože z velké části přebírají odolnost svých podnoží. O tom všem ale bylo už dosti napsáno ve zmíněném článku.
Před třemi lety jsem si přivezl z návštěvy Ivoše Žídka ze Staříče několik roubovaných bělokvětých rostlin. Dvě jsem si ponechal, ostatní udělaly radost dvěma dalším pěstitelům. Na jejich jmenovkách stálo pouze strohé Ivošovo sdělení „bílé“, abych je rozeznal od žlutě kvetoucí většiny. Vzhledově se bělokvěté rostliny od ostatních „brevíků“, jak se těmto rostlinám mezi pěstiteli říká, vůbec ničím nelišily. V následujícím roce jsme se radovali z prvních jejich květů. Takřka do poslední chvíle jsem byl na pochybách, zda jsem při přesazování jmenovky omylem nestrčil do jiného květináče, protože poupata mi připadala skoro stejně žlutá, jak jsem si je pamatoval u klasických brevíků. Ani na chvilku jsem nezapochyboval, že by jmenovky popletl Ivoš, protože ten má ve své evidenci dokonalý pořádek, což je při množství rostlin v jeho sbírce i početných výsevech docela obdivuhodné. A protože v našem letním makroloňáku zrovna tou dobou nenakvétalo žádné žlutokvěté Pachypodium brevicaule, nebylo poupata s čím porovnávat. Nakonec z toho byly květy takřka bílé, přesně jak jsou uvedeny v popisu rostliny, nesoucí jméno Pachypodium brevicaule subsp. leucoxanthum. Oficiální popis bělokvětého poddruhu byl uveřejněn teprve v roce 2008 a jeho autorem je švýcarský botanik Jonas M. Lüthy, známý především mezi kaktusáři. Právě po něm byla v roce 1996 pojmenována Mammillaria luethyi, svého času mezi kaktusáři jeden z tehdy nejžádanějších mexických objevů. Podle údajů v literatuře popsal Lüthy bělokvětý poddruh Pachypodium brevicaule na základě rostlinného materiálu, sbíraného místními obyvateli v centrálním Madagaskaru. Mělo by se jednat o rostliny z okolí městečka Andrembesoa, rostoucí severně od řeky Mania. Doprovodnou vegetací zde z rodového příbuzenstva zastupují Pachypodium densiflorum a Pachypodium eburneum.
První květ Pachypodium brevicaule subsp. leucoxanthum se v našem letním makroloňáku otevřel přesně v polovině loňského června, bezprostředně po stěhování pachypodií a ostatních teplomilných druhů ze zimní zahrady. Zárodky poupat se však objevily již mnohem dříve, tentokrát v doprovodu nových listů, tvořících v době otevření květu už docela hustou vrcholovou rosetu. Jednotlivé květy vrchol rostliny zdobily vždy 3-4 dny a jeden od druhého poctivě přebíraly pomyslnou štafetu. Sluncem zalité měly žlutavý nádech, ale jakmile na ně padl stín, bílá na jejich okvětních lístcích byla rázem takřka čistá.
Bílé květy tohoto poddruhu nejsou ani zdaleka tak nápadné jako žluté u většinové populace. Přesto jsem rád, že jsme je měli možnost spatřit na vlastní oči a přesvědčit se, že pěstování vzácnější (zatím) subspécie Pachypodium brevicaule není o nic složitější. Třeba si jednou pořídíme i pravokořenné rostliny, ale to snad teprve ve chvíli, kdy jim budeme moci naplno věnovat pozornost a ne se s nimi vídat jen na malou chviličku při občasné zálivce. Protože jak se většina pěstitelů už mohla přesvědčit, brevíci na vlastních kořenech jsou pěkné potvory. Někdy se na ně stačí jen křivě podívat a už se poroučí. A je úplně jedno, zda jejich květy jsou žluté či bílé.
Na úvodním snímku je probouzející rostlina Pachypodium brevicaule subsp. leucoxanthum (roubovaná na P. geayi) na počátku letošního dubna. Další dva snímky patří prvnímu jejímu květu, z něhož jsme se radovali v polovině loňského června.