sukulenty

Když jsem jméno této rostliny v druhé polovině osmdesátých let minulého století zaslechl poprvé, vlastnit ji mi připadalo jako neuskutečnitelný sen. Nějaká pachypodia se sice už v socialistickém Československu sehnat tehdy dala, ale rostlina z dnešního článku jen zcela výjimečně. Její semena byla zatraceně drahá, a k jejich pořízení navíc třeba devizy. Dnešním sukulentářským začátečníkům to všechno musí připadat naprosto nepochopitelné a absurdní.
Paradoxem je, že podle údajů v literatuře je právě Pachypodium densiflorum v příroně nejrozšířenějším ze všech madagaskarských druhů, které v rámci tohoto rodu tvoří absolutní většinu. Vzhledem k širokému areálu přírodního výskytu je Pachypodium densiflorum také rostlinou velice variabilní, a s mnoha jejími typy se setkáváme i při pěstování v kultuře. V přírodě podle některých údajů může široký kmen této rostliny dosáhnout průměru až dvou metrů při maximální výšce rostlin 70cm, což může potencionální zájemce o její pěstování vyděsit. Není ale žádný důvod k panice, protože rostliny v květináčích dorůstají jen zlomku přírodní velikosti, navíc rostou pomalu a jejich konečnou velikost lze limitovat právě nádobou, v níž rostlinu pěstujeme.Jejím základem je tlustý kmen. U mladých rostlin ještě hustě posetý trny, později již takřka nebo zcela holý, přičemž trny se nacházejí už pouze na vrcholech tlustých větví, kterých bývá velké množství bez jakéhokoliv zásahu pěstitele. Pachypodium densiflorum je díky tomu rostlinou velice atraktivní, i když tak krásných tvarů jaké jsou k vidění v přírodě ostrova Madagaskar asi v kultuře nikdy nedosáhneme. Jsou ale i u nás pěstitelé, kteří se jim jsou schopni přiblížit. Jedním z takových je třeba Pavel Karkoška v Orlové. Při pohledu na jeho pachypodia člověk snadno zapochybuje, zda nebyly docela nedávno vykopány ze sluncem rozpálené madagaskarské půdy.
V přírodě roste Pachypodium densiflorum až do nadmořských výšek 1500 metrů, takže by se mohlo zdát, že bude odolné vůči chladu. Nesmíme ale zapomínat, že se jedná o přírodu ostrova Madagaskar. Oproti vyšším, sloupovitě rostoucím a mnohem odolnějším druhům, jakými jsou např. Pachypodium lamerei nebo P. geayi, je rostlina z dnešního článku trochu teplomilnější a také maličko choulostivější. Od pozdního jara do podzimu je péče o ní v podstatě stejná jako u zmíněných druhů, ale v zimě je lépe ji umístit v teplejším prostředí, kde teploty příliš často neklesají pod 15°Celsia. Alespoň nám se to osvědčilo, a ušetřilo nás mnoha zklamání z předchozích let, stejně jako pravidelná zálivka po celou zimu. Dříve jsme rostliny nechávali nasucho, a zjara pak jejich změklá těla těžko přiváděli k životu. V posledních letech už zaléváme pravidelně každý týden. Sice jen málo, ale zaléváme. I tak jsou těla Pachypodium densiflorum trochu scvrklá, a na vrcholech větví si ponechávají pouze čekací zárodky nejmladších listů. Zato v létě jsou to kytky žíznivé. Vodu jim v letním makroloňáku, kam je obvykle stěhujeme až v půli června, dáváme třeba i třikrát týdně, poléváme je přímo na těla a po večerech ještě lehce propíme. Vedra a hojnost vody jim svědčí, stejně jako ostatním příslušníkům tohoto stále se rozrůstajícího rodu. Za naši péči nás čas od času odmění tmavě žlutými květy na dlouhých stvolech (až 40cm), jejichž odstín mi ze všeho nejvíce připomíná dresy mých fotbalových miláčků z Brazílie. Květy samotné nejsou nijak velké (1,5-3cm), ale díky svému zbarvení ve skleníku doslova září. Většinou se tak stává na konci jara nebo začátku léta. V té době jsou vrcholy rostlin pokryty hustými rosetami čerstvých listů, širších než u příbuzného druhu Pachypodium rosulatum, jemuž jsou rostliny z dnešního článku v mládí velmi podobné. Listy jsou při dostatku vody nádherně napnuté, shora tmavě zelené, naspodu světlé. Existují i bělokvěté kultivary, kterým někteří botanici dokonce přisuzují status podruhu (ssp. albiflora). Pachypodium densiflorum množíme výsevem čerstvých semen, která už se dají v poslední době sehnat i ze spolehlivých domácích zdrojů. Možné je samozřejmě i množení vegetativní, ale do těch nádherných tvarů rostlin Pachypodium densiflorum by nožem zasahoval snad jen barbar. Výsledek je navíc značně nejistý.Tahle slunce milující kytka se nám zprvu zdála být nad naše síly. Zahubili jsme jich hezkých pár, než se z těch dalších i v naší sbírce staly rostliny dlouhověké. Možná je to i tím, že spousta dnešních rostlin je už vypěstována z tuzemských semen, a začínají nám tady vyrůstat mnohem odolnější generace. Nebo jsme se je prostě naučili lépe pěstovat. Ti se zelenýma rukama se podobnými problémy nikdy zabývat nemuseli.
Pachypodium densiflorum je známo už od roku 1886, kdy jeho popis uveřejnil John Gilbert Baker. V evropských sbírkách se ale natrvalo usadilo až mnohem později, a v těch našich díky železné oponě až koncem osmdesátých let minulého století. Dá se ale směle říci, že se dnes jedná o rostlinu už vcelku běžnou, vhodnou i pro okenní pěstitele, kteří mohou nabídnout parapet s maximální délkou oslunění.Pachypodium densiflorum je rostlina v kultuře drobná a brzy kvetoucí, oproti mnoha větším druhům dokonce výrazně dříve. Čeho se od Pachypodium lamerei nedočkáme třeba ani u dvoumetrových rostlin, to nám Pachypodium densiflorum nabídne u kytiček v šesticentimetrových květináčcích! Někdy si člověk při pohledu na ty kvetoucí madagaskarské miniaturky říká, kde v sobě vůbec nacházejí tolik síly překonat s noblesou letní vedra a ještě k tomu nás potěšit tou kanárkově žlutou nádherou na vrcholech dlouhých stvolů?
Na úvodní dvojici snímků jsou rostliny probouzející se ze zimního spánku (ta prvním je od zmiňovaného Pavla Karkošky), na třetím pak jedna již dokonale probuzená. Na čtvrté fotografii je malý semenáček Pachypodium densiflorum již s náznaky budoucích odnoží. Další dvojice snímků patří červnovým květům a poupatům, a na závěr ještě jedna ilustrační fotografie, ukazující jak malá rostlina Pachypodium densiflorum je schopna vykvést.