sukulenty.estranky.cz

Matka příroda měla hodně dobrý den, když dala vzniknout  tomuto nádhernému pepřinci s jihoamerických And. Peperomia graveolens tam roste ve středních polohách na území Peru, Ekvádoru a snad i dalších zemí tohoto regionu. Je to kytka, jejíž vzhled musí zaujmout snad každého. Tvar listů nabízí v kombinaci s jejich kontrastním zbarvením nevšední podívanou, doplněnou uprostřed českého léta  někdy ještě o nepříliš nápadná palicovitá květenství, typická pro většinu zástupců čeledi Peperomiaceae (pepřincovité). Protože „graveolens“ znamená něco jako „silně vonící“, zřejmě se to bude týkat právě onoho květenství. Přiznám se, že oprávněnost druhového názvu mne ale nikdy zkoumat nenapadlo!
Největší ozdobou Peperomia graveolens jsou ale každopádně listy. Jejich silně dužnaté čepele jsou na spodní straně červenohnědé (event. vínově nebo cihlově červené). Intenzita tohoto zbarvení je částečně závislá na množství slunečních paprsků, a vytváří ostrý kontrast se stranou horní, která je olivově zelená, a jejíž povrch je pokryt průsvitnou vrstvou (fenestrace). Listy narůstají hustě pouze při dostatku světla, kterého tato rostlina potřebuje maximum po celý rok. Protože listy bývají poměrně těžké, stonky se po nějakém čase pod jejich tíhou ohýbají. Proto je vhodné čas od času delší výhony zkrátit. Spodní listy při delším období sucha prosychají a opadávají, takže na místě je i občasné zmlazení rostliny. Tím se dostáváme k vegetativnímu množení z vrcholvých či stonkových řízků, které sice koření vcelku ochotně, ale trvá jim to o poznání déle, než jsme zvyklí například u sukulentů tlusticovitých (Crassulaceae). Z jednotlivých listů se mi nikdy rostlinu namnožit nepodařilo, což samozřejmě neznamená, že to nejde! Každopádně je základem úspěšného množení teplo, které v případě Peperomia graveolens kořenění výrazně urychluje.
Samotné pěstování této nádherné rostliny není nijak zvlášť obtížné za dodržení určitých pravidel, z nichž těmi nejdůležitějšími jsou zmíněný dostatek světla, a také teplo. V literatuře bývá sice uváděno, že rostlinu lze zimovat při 10°C, ale vzhledem k tomu, že naše rostliny jsme zvyklí mírně zalévat i v tomto období, osvědčilo se nám v případě P. graveolens spíše teplejší přezimování při teplotách nad 15°Celsia. V chladu a málo větraných místech často podléhá rychlé hnilobě kořenů, pokud substrát zůstane dlouho přemokřený. To se netýká zdaleka jen zimního období. Čerstvý vzduch je pro tuto rostlinu životně důležitý a velice jí prospívá. Svádí to k jejímu letnění, které je samozřejmě možné, ale pouze na místě chráněném proti dešti, kde můžeme spolehlivě regulovat vlhkost substrátu. Od jara do podzimu zaléváme v menších dávkách každý týden, ale samozřejmě v závislosti na vývoji počasí. V zimě jen když pozorujeme svrašťování listů, což nastává vzhledem k jejich dužnatosti většinou až po velmi dlouhém období sucha.
Palicovitá větenství Peperomia graveolenns jsou obyčejná, nenápadná, a vyrůstají na konci asi 15cm dlouhého stvolu. Objevují se většinou v létě, ale někdy až s příchodem podzimu. Krása rostliny na nich ale rozhodně nestojí a nepadá. Tu hledejme úplně jinde, a není ji možno přehlédnout ani v záplavě jiných pestrobarevných rostlin.
Zatím jsem se nesetkal s člověkem, kterého by ta kytka nezaujala. Proto je s podivem, že s jejím masivním pěstováním ještě nezačaly velkopěstírny na západě Evropy. Kytka by to byla bezesporu komerčně úspěšná, aniž by na ni museli cokoliv umělého napíchat, navěsit nebo nastříkat!
Protože Peperomia graveolens roste vcelku pomalu, vytváří jen málo bočních výhonů a občas nějaká rostlina uhyne na hnilobu dlouho přemokřených kořenů, zůstane asi navždy kytkou nedostatkovou. Jedná se o jeden z nejkrásnějších výtvorů přírody, jaký nám může říše sukulentů nabídnout! Drobný šperk, který se v květuschopné velikosti spokojí s květináčkem o průměru 6cm, jak je tomu i v případě nakvétající rostliny na úvodní dvojici fotografií.