sukulenty

Tato rostlina z jihoafrického Natalu patří už neodmyslitelně do našich sukulentních sbírek, a to bez ohledu na nejrůznější módní vlny, které i tuto zálibu postihly a nebo ji teprve čekají. Abych pravdu řekl, docela by mne zajímalo, jak snáší pobyt ve své slunné domovině. Stačí když keříčkovitě rostoucí rostlinu s tlustým kmenem postavím napospas českému slunci, a najednou vypadá, jakoby nastaly poslední hodiny jejího života.
Na nedostatek vody (i poměrně krátkodobý) reaguje okamžitě ovadnutím a svěšením listů. Spraví to ale jediná zálivka, po níž se listy napnou do původní polohy, i když část jich přece jenom spadne. Co se týče výběru vhodného stanoviště pro pěstování této zvláštní rostliny z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae), téměř každá volba je ta správná.
Můžeme rostlině připomenout životní podmínky jejích prapředků a postavit ji na plné slunce. V tom případě nás čeká vydatná zálivka minimálně obden, abychom věčně žíznivou kytku alespoň trochu uspojili. V praxi to provozuje u části svých rostlin Luboš Hojný, který je zvyklý poplatně svému příjmení zalévat  takřka všechny ostatní sukulenty. Výsledkem je hustá koruna drobných lístků s různými barevnými kresbami, takže rostliny připomínají staré importy. Nevýhodou této metody je nemožnost odjíždět na jakoukoliv dobu mimo bydliště, nebo se smířit s častým střídáním koruny listnaté a bezlisté.Protože kmeny této rostliny bývají docela dobrou vodní zásobárnou, rostlinám se nic vážného nestane ani po dlouhodobé absenci životodárné tekutiny.
Zlatou střední cestou je polostín nebo sluce rozptýlené, které používáme ponejvíce i my. Listy vypadají zdravě, jsou o něco větší a je na nich patrnější přítomnost chlorofylu. Kmeny více sílí, ale koruny musíme v přijatelném tvaru udržovat občasným řezem. Ten provádíme i několikrát za sezónu a  výjimku neděláme ani kvůli květům, protože rostlina od pozdního jara do podzimu kvete takřka nepřetržitě (někdy i v zimě). Květy jsou drobné, uspořádané v latnatém květenství a připomínají naše známé rostliny, po nichž je nazvána také čeleď, do níž je Plectranthus ernstii zařazen (za komunistů se chluchavky říkalo také dopravním policajtům kvůli jejich bílým čepicím).
Třetí možností je pěstovat rostlinu ve stínu. Listy potom bývají velké, zářivě zelené (to jsou v zimě i na plném světle) a kmínek tolik netloustne, protože není okolnostmi přinucen k úspornému hospodaření s vodou. Zároveň rostlina vydává většinu své energie do listů, a tudíž i méně kvete (ale kvete!). Výsledkem je živelný nárůst keříku, který je nutno redukovat ještě častější řezem, nebo v tomto případě klidně střihem (podobně jako při údržbě živého plotu).
Některé vlastnosti však rostlině zůstávají, ať už ji pěstujeme jakkoliv. Její měkké listy s chlupatým povrchem intenzivně voní, a proto je příjemným společníkem v domácnosti. Jejich vůni naopak bytostně nesnášejí molice, což je velice zvláštní, protože na podobných listech bych jich očekával naopak celé kolonie.
Snadno se množí řízkováním, přičemž ideálním materiálem jsou řízky polodřevité. Koření buď ve vodě, nebo okamžitě po odříznutí zapíchnuté do mírně vlhkého substrátu. Dočasné ztrátě většiny listů z řízků předejdeme odstraněním těch starších nebo sestříháním zhruba poloviny plochy všech listů s výjimkou těch nejmladších. Také tvarovat rostlinu je možné v kterémkoliv období. I zde platí pravidlo, že čím níže do větve řežeme, tím více nových výhonů kolem místa řezu vznikne.
Zvláštní kapitolou je baňatý kmen, pokrytý hnědobílou kombinací kůry. Každý jedinec je naprosto nenapodobitelným originálem, a také tvar nových větví je neuvěřitelnou loterií, kterou může ovlivnit pouze příroda. Pěstitelova role  při tvarování kromě řezu spočívá pouze v odstraňování nepohodlných výhonů, které dokáží vyrůst i na nejneuvěřitelnějších místech. Náhle se zužující nebo naopak rozšiřující tvar kmene není způsoben změnami pěstitelských nebo klimatických podmínek, jak to známe u mnoha dalších rostlin.
Nové výhony často bývají neřízenou střelou, a usměrnit je lze v určité fázi jejich tvarováním měkkým drátkem s povrchovým obalem. My tento způsob nepoužíváme, ale můj kamarád ano, a mohu zodpovědně říci, že hezčí rostliny Plectranthus ernstii jsem nikde neviděl. S úspěchem ještě zdokonaluje to, co příroda už tak v bohaté míře této nenáročné rostlině nadělila.
Když jsem šel v létě přes náměstí do našeho stánku v ZOO, zastavil jsem se na jarmarku, kde zmíněný kamarád Standa Blažek prodával své rostliny. Byly mezi nimi i hezky tvarované voňavé stromečky s tlustými a neuvěřitelně pokroucenými kmeny, tvarovanými předtím drátem. Vedle nich stála jedna větší rostlina na ukázku, kterou jsem mu pochválil a zažertoval, že by mi ji mohl půjčit na léto do zoologické zahrady. Standa ji k mému překvapení zvedl z pultu a podal mi ji. Ptal jsem se, jestli to myslí vážně a fakt mi ji půjčí. „Tobě jo, Jirko, jinýmu ne!“ usmál se a dodal: „Ale musíš mi ji potom vrátit!“
O Standovi Blažkovi se více dočtete, jakmile se za ním vypravíme vrátit zapůjčenou kytku. Léto jsem strávil v nemocnici, na podzim už jsme se neviděli, a tak rostlina přezimuje u nás. Její kmen máte možnost vidět v galerii kmenových náčelníků a na fotografii v bílé misce.
Plectranthus ernstii můžete mít v desateru různých podob, a vůbec vás neomrzí, protože se s ním dají dělat neuvěřitelné věci. A když vám tvar rostliny začne připadat všední, řezem rostlinu načisto změníte tak, že ji za dva měsíce nikdo nepozná. Jen málokterá rostlina je tak vhodná k tvarování jako právě tato, a navíc málokterá potřebuje k svému životu tak málo světla. Stačí západní okno bytu, nebo alespoň prostor v jeho těsné blízkosti. Jiné druhy sukulentů by tam živořily, ale Plectrantus ernstii vás ještě odmění spoustou květů. A nechce za to skoro nic.
Na fotografiích můžete vidět nejrůznější tvary mladých i starších rostlin. Na třetím a čtvrtém snímku můžete porovnat stejnou rostlinu, pěstovanou ve stínu a po dvou týdnech pobytu na světlém stanovišti.