PLEIOSPILOS LEIPOLDTII
Rod Pleiospilos je sice druhově docela bohatý, ale běžněji se u nás pěstuje pouze několik málo druhů. Od chvíle, kdy nás začaly velkopěstírny sukulentů zaplavovat svými výpěstky (spíše výrobky), dá se říci, že se z 99% pěstuje pouze jediný! To ovšem nic nemění na skutečnosti, že Pleiospilos nelii je rostlina nádherná a vcelku pravidelně kvetoucí na konci českého léta. O jejím pěstování jsme už v minulosti na našich stránkách psali v rubrice „Pěstitelská praxe“ (9.8.2008).
V loňském roce se nám podařilo získat několik rostlin druhu, který v našich sbírkách příliš hojně zastoupen není, a přiznám se, že jsem o jeho existenci do té doby neměl ani potuchy. Ačkoli rostliny nebyly přiliš velké, a byl na nich znát nedostek přímých slunečních paprsků, jejich předchozí majitel tvrdil, že už by měly být květuschopné. Letos na konci léta jsme se měli možnost přesvědčit se o pravdivosti jeho tvrzení, když jsme spatřili první žlutooranžový květ Pleiospilos leipoldtii.
Jakmile jsem zpozoroval v růstovém středu první náznak poupěte, začal jsem se trochu pídit po nějakých informacích o této rostlině. Zjistil jsem, že roste v kapské provincii (Uniondale) na jihu Afriky, popsána byla v roce 1931 a své pojmenování získala s největší pravděpodobností po Fredericu Louisi Leipoldtovi (1880-1947), jihoafrickém lékaři, básníkovi, novináři, cestovateli a také sběrateli sukulentních rostlin.
A také že listy té rostliny mohou dosáhnout délky sedmi centimetrů při sotva poloviční šíři (3cm), a žluté květy Pleiospilos leipoldtii mohou dosáhnout průměru šest a půl centimetrů!
To vše zhruba odpovídalo i ve skutečnosti. Co se týče samotného pěstování, v ničem se neliší od známějšího příbuzenstva (Pleiospolos nelii), o němž jsme už psali dříve. Naše nováčky jsme nejprve opatrně přivykali plnému slunci, díky němuž jejich pokožka získala šedozelené zbarvení a výrazně tmavšími hranami listů. Výraznějšími se staly i droboučké body, jimiž jsou těla P. leipoldtii hustě poseta.
Rostliny vytvářejí vždy jen dva páry dužnatých listů a nerostou nikterak živelně. Vodu dostávaly od pozdního jara do podzimu většinou každý týden, ale pouze v menších dávkách, na jaké je u nás zvyklé i jejich příbuzenstvo z rodů Titanopsis nebo Frithia. 
I tyto rostliny si vybraly uprostřed českého léta krátký odpočinek, kdy jsme je zalévali ještě méně nebo vůbec, stejně jako v zimě (5-10°C).
Květy v našich podmínkách dosahovaly průměru 6cm, a naplno se otevíraly teprve v odpoledních hodinách, jakmile do skleníku trochu zasvítilo. První květy žlutooranžového zbarvení se otevřely v polovině října, tedy v době, kdy jejich známější příbuzenstvo (P. nelii) bylo už dávno odkvetlé! Protože v tomto období u nás příliš sukulentních květů nebývá (ve srovnání s létem, a především zimou), stal se Pleiospilos leipoldtii příjemným zpestřením ponurých dnů letošního příliš časného podzimu.
Na úvodním snímku je květ Pleiospilos leipoldtii, následovaný dvojicí rostlin v letních barvách. Dvojice fotografií na závěr ukazuje jinou rostlinu bezprostředně před otevřením květu.
