sukulenty.estranky.cz

Z poměrně početného rodu Pleiospilos se u nás běžněji pěstuje pouze několik druhů, z nichž asi nejčastěji P. nelii. Jeho rozšíření v posledních letech mají na svědomí západoevropské velkopěstírny sukulentů. Tento druh má zajímavý tvar i zbarvení masitých listů, a protože kvete zjara a v létě, je komerčně mnohem výhodnější než ostatní pleiospilosy. Protože se navíc jedná o rostlinu pěstitelsky vcelku schůdnou, nalezl Pleiospilos nelii oblibu nejenom u sukulentářů, ale postupem času také u pěstitelů, kteří se s tučnolistými rostlinami teprve seznamují.
Paradoxní je, že rostlina zastoupená v takřka každé sukulentářské sbírce je v přírodě nedaleko od vyhubení. Roste na malém areálu v Centrálním Karoo (Jižní Afrika), kde je navíc velice rozšířen chov ovcí, spojený samozřejmě s jejich přírodní pastvou. Může se tedy docela dobře přihodit, že časem bude tato nádherně kvetoucí rostlina zastoupena pouze v kultuře a bude se do přírody vracet zásluhou pěstitelů, kteří péči o ni už docela dobře zvládli.
Pleiospilos nelii není až taková miniatura jako jsou mnozí jeho příbuzní z čeledi Aizoaceae (např.rodu Lithops). Těla rostlin tvoří zpravidla dva páry mohutných listů, které procházejí pravidelnou obměnou. Zatímco uprostřed těch starých se objevují zárodky nového páru, ten nejstarší postupně žloutne, sesychá se a mizí kdesi pod rostlinou v podobě suchých a tvrdých slupek.
Listy jsou masité a  sploštěle kulovitá těla starších jedinců mohou dosáhnout průměru až deseti centimetrů. Pokud mají rostliny dostatek světla, povrch listů je matný, šedozelený a zdobený množstvím drobných bodů, které tvoří nádhernou kresbu. Rostliny ale kvetou už jako podstatně menší ( asi 4cm), a zajímavé je, že květů někdy bývá i více, což v rámci čeledi nebývá vůbec zvykem. Většinou se to však stává u mohutnějších jedinců. Květy mohou dosáhnout průměru až 7cm a jejich barva je velice variabilní. Nejčastěji bývají žlutooranžové až lososově červené, ale výjimečně můžeme spatřit i květy růžové! Každopádně jsou tyto květy obrovskou událostí končícího jara nebo počínajícího léta. Květy se otvírají v závislosti na množství světla obvykle po poledni a Slováci pro ně a podobné druhy mají přiléhavý název „poludňovky“. K večeru se květy zavírají, a po celý den bývají otevřeny až v samém závěru několikadenního kvetení. Jejich otvírání podporují i vysoké teploty, takže za podmračených dnů si pěstitel může vypomoci uzavřením skleníku a následným zvýšením teploty. Podobně lze oklamat také většinu rostlin příbuzného rodu Faucaria.
Rostliny pěstujeme na plném slunci, protože již v polostínu ztrácejí své charakteristické zbarvení a rostou živelně na úkor kompaktního tvaru těla. Od jara do podzimu zaléváme vcelku hojně (1x týdně), ale vždy v menších dávkách než třeba tlusticovité sukulenty (Crassulaceae). Pleiospilosy vydrží samozřejmě dlouhá období sucha, a to nejenom v zimě, kdy je zaléváme mnohem méně a větší exempláře můžeme zimovat klidně i nasucho. Snášejí poklesy teplot k 5°C, ale lépe jim je v teplejším prostředí (15°C). My je i v chladnu zaléváme alespoň jednou měsíčně, i když spíše symbolickým množstvím vody, aby se jejich listy příliš nesvrašťovaly. Protože od jara do podzimu zaléváme především večer, poléváme rostliny konví přímo na těla. Do rána jsou listy vždy suché, a o den později obvykle vyschne i substrát v květináčích jen o málo větších než je průměr rostliny. Substrát pro pleiospilosy a jim podobné rody mesemb používáme písčitý, a tudíž propustný a rychle vysychající. Protože se jedná o rostliny částečně náchylné k hnilobám kořenových krčků, sázíme je o kousek výš a zbytek nádoby u báze rostlin dosypáváme drobnými kamínky. Je to nejenom praktické kvůli rychlemu mizení vody z okolí kořenových krčků, ale zároveň estetické a působivé.
Pleiospilosy množíme výsevem drobných semen, která dobře klíčí pokud jsou čerstvá. Protože se tyto rostliny nepřevlékají jako známé litopsy, nejsou semenáčky ani zdaleka tak choulostivé v počátečních fázích svého života. Důležité je včasné větrání výsevního prostoru po vyklíčení a dostatečná teplota v počátcích života malých semenáčků, s nimiž nemá cenu experimentovat jejich vystavováním dlouhodobému suchu.
Za ta léta pěstování jsme jich samozřejmě také pár zahubili, ale zdaleka ne tolik jako jiných druhů z čeledi Aizoaceae (např. r. Titanopsis, Frithia nebo Fenestraria). V odolnosti předčí Pleiospilos nelii snad jen „tlamičky“ rodu Faucaria.
Pokud jsou tyto nádherné a vysoce dekorativní rostliny pěstovány s trochou citu, pak bývají opravdovou ozdobou okenního parapetu. V paneláku je pro ně ideální ten východní, jako ostatní pro většinu sukulentních rostlin. Zvláště nádherné bývají obří exemláře, pokud si udržují ploché tělo s maximálně dvěma páry listů, zdobených hustou sítí kontrastních bodů. Květy už jsou pak dovršením sukulentní jihoafrické krásy a odměnou pěstiteli za nikterak mimořádnou péči a občasnou zapomnětlivost s vodou, která je v tomto případě rostlinám mnohem prospěšnější než přílišná horlivost s konvičkou v ruce.
Na snímcích můžete vidět rostliny společně sesazené v jedné míse, ale i detaily těl pleiospilosů. Jakmile se objevuje první pozdně jarní poupě, může se pěstitel těšit na velkou parádu, kterou můžete v různých odstínech vidět na dalších snímcích. Na závěr pak pohled na kvetoucí Pleiospilos nelii ve společnosti dalších mesemb z rodů Faucaria, Titanopsis a Fenestraria, které se rozhodly kvést ve stejný červencový den.