sukulenty

Rod Piaranthus byl Robertem Brownem ustaven už v roce 1810. Bylo do něj tehdy zařazeno 16 druhů drobných rostlin z čeledi Asclepiadaceae, jejichž společným znakem jsou drobné květy charakteristického tvaru, ale především způsob růstu. Právě jím se tyto rostliny výrazně odlišují od veškerého příbuzenstva. Jejich tlustá a krátká těla mají sklon k poléhavosti a jejich odnože vyrůstají ze spících oček v jejich střední či horní části. Tam se zároveň také nejčastěji objevují poupata, což u většiny jiných příslušníků čeledi klejichovitých nebývá zvykem (rostliny rodu Caralluma jsou v tomto ohledu také spíše výjimkou).
Zajímavý je i fakt, že u rodu Piaranthus se systematikům postupem času podařilo počet druhů zredukovat na pouhých sedm, přičemž většinou tomu bývá spíše naopak, a to i díky dalším objevům nových druhů nebo povyšováním poddruhů na samostatné druhy. Úsporné chování botaniků v tomto případě určitě ocení především obyčejní pěstitelé, jimž tento systém umožní rychlejší a snadnější orientaci v jinak velice podobných rostlinách. V tomto případě však zůstává otazníků ještě stále více než dost, jak jsem se mohl sám přesvědčit při svých pokusech o určení rostlin z dnešního článku.
Ještě se vrátím k výše zmiňovanému způsobu nárůstu odnoží, které vlastně již ani nelze nazývat odnožemi bočními. Drobná těla piarantů tvoří jakési provazce, zaškrcené v nejužších místech spojení. Někdy jich v jedné řadě bývá třeba pět i více, a rostlina v květináči se v tu chvíli rázem stává převislou. Na spodních částěch těl, které se již přiblíží povrchu substrátu, narůstají výrazné čekací kořínky.
Těla rostlin rodu Piaranthus nejsou rozdělena výraznými žebry, jak jsme tomu zvyklí u příbuzných stapelií nebo většiny druhů rodu Huernia. Jejich hnědozelené těla jsou na povrchu zdobena jakýmisi tupými výrůstky, jejichž vrcholy zdobí světlé body. Jedná se v podstatě o zakrnělé listy, které rostliny postrádají. Všímavý pěstitel však opravdu droboučké lístky může při troše pozornosti spatřit na počátku vegetačního období těchto zajímavých rostlin z Jižní Afriky a Namibie.
Rostliny rodu Piaranthus můžeme v přírodě většinou nalézt v nadmořských výškách 500-1000m, ale existují i výjimky, potvrzující toto pravidlo. Jsou jimi Piaranthus decorus (1400m.n.m) a P. punctatus, rostoucí v pobřežních nížinách. Rostliny nejsou ani v přírodě zvyklé na plné slunce, protože rostou ponejvíce v zástinu vyšších keřů a jiné nesukulentní vegetace. Z toho vychází i pěstitelská praxe v kultuře.
Rostliny pěstujeme v polostínu, kde jsou spokojené, což dávají najevo zdravým zelenočerveným zbarvením v nejrůznějších odstínech. Rostliny trpící nedostatkem světla bývají sytě zelené a podstatně méně kvetou. Letní zbarvení se ale také částečně vytrácí s příchodem podzimu. Právě v tomto období bychom rostlinám měli dopřát maximum světla, protože většina druhů se tou dobou chystá kvést! Jedinou výjimkou je v tomto ohledu Piaranthus barrydalensis, kvetoucí v pozdním jaru nebo počátkem léta.
Zatímco zimu rostliny přečkají takřka nasucho při teplotách 5-12°C, zjara je začínáme zalévat více, ale vždy po dokonalém vyschnutí substrátu po předchozí zálivce. Konec jara je obdobím nárůstu čerstvých odnoží, zatímco letní vedra většinou rostliny přečkají v jakémsi růstovém útlumu, kdy je opět zaléváme méně a snažíme se je ochránit před přímými slunečními paprsky. Vyhovuje jim i letnění, ale vždy raději někde ve stínu stromů a na místě chráněném před deštěm, protože trvaleji přemokřený substrát by mohl být příčinou hniloby v té době ne zcela funkčních kořenů!
Vše jim na konci léta vynahradíme, protože právě tou dobou se v horních partiích nejmladších těl začínají objevovat první zárodky budoucích poupat. Jejich vývoj je zpočátku pomalý, a substrát se v té době snažíme uržovat stále mírně vlhký. Větší poupata už zasychají pouze výjimečně, ale u malých se to stává velice často. Poupat bývá většinou velké množství, a vyrůstají často ve shlucích z jediného místa. Do poslední chvíle se rostliny snažíme ponechat v letním nevytápěném skleníku, aby měly maximum světla. V případě ochlazení, podobnému tomu letošnímu říjnovému, je pak raději stěhujeme do zimní zahrady, kde je tepleji a můžeme je tudíž i pravidelně zalévat. Podzimní kvetení je u podobných rostlin vcelku nezvyklé, a tak je nutno projevit určitou míru citu pro zálivku. Na jedné straně hrozí zaschnutí poupat kvůli příliš dlouhému suchu, ale zároveň i možnost hniloby kořenů při delším přemokření substrátu za chladnějších podzimních dnů. 
Po odkvětu dostanou rostliny obvykle ještě poslední menší dávku vody na vzpamatování, a pak už následuje suchá pauza, trvající většinou až do vánoc. Po zbytek zimy pak zaléváme pouze nárazově v mírných dávkách, a to vždy když pozorujeme svrašťování těl, která mohou při déle trvajícím suchu i uschnout!
Množení je stejně snadné jako pěstování. Díky poléhavému způsobu života mají jednotlivá těla většinou již vlastní kořínky, takže je stačí oddělit od ostatních v nejužším místě spojení. Ránu je vhodné nechat 2-3 dny zaschnout, abychom zamezili možnému průniku plísní či hub. Poté můžeme odřezky rovnou sázet do připraveného substrátu. Podobně jako u huernií a dalších zástupců čeledi Asclepiadaceae je vhodné namnožit si čas od času mladé rostliny od každého druhu, protože ty starší už nevypadají příliš povzbudivě, a právě ony bývají nejčastějším útočištěm škůdců v čele s vlnatkou. Také jejich kořeny uhnívají vždy častěji než u mladých výhonů na okraji trsu.
Rostliny rodu Piaranthus jsou díky drobnějším rozměrům vhodné i pro okenní pěstitele, kteří se u nich při troše štěstí dočkají docela hezkých kvítků každý podzim, kdy už se veškeré jejich příbuzenstvo pomalu ukládá k zimnímu spánku. 
Já jsem je nikdy příliš nevyhledával, ale nakonec jsem se nechal loni zlákat především díky vlastní zvědavosti. Všechny zakoupené rostliny byly totiž opatřeny cedulkami s úplně stejným názvem, ačkoliv i bez květů již vykazovaly patrné odlišnosti. Čekání na podzimní otevření poupat mne naplňovalo tajemným očekáváním, které pociťuji kdykoliv se chystá vykvést některá rostlina z čeledi Asclepiadaceae, která u nás ve skleníku ještě nikdy předtím nekvetla. „Piaranthus sp. Deugas“ stálo shodně na jmenovkách všech rostlin. Pátráním na internetu jsem zjistil, že místo toho jména se nachází v jihoafrickém Kapsku, západně od Port Elizabeth ( a východně od Kapského Města) a docela blízko jinému místu, spojovanému poměrně často s lokalitami zajímavých sukulentních rostlin. To místo se jmenuje Willowmore.
Jak již bylo patrné z pohledu na samotné rostliny, i jejich květy byly nakonec výrazně odlišné. Květy prvního 'sp. Deugas' (obr.1-3) se otevřely v předposlední den měsíce října, a sotva jsem vstoupil do sluncem zalité zimní zahrady, okamžitě jsem se chytil za nos. Květy byly sice drobné (asi 2cm), ale smrad z nich opravdu silný. Někde jsem četl, že připomíná zkažené ovoce, ale tady jsem si vzpomněl na dva roky prožité v lidově demokratické armádě a na jednotku, zouvající si na cimře kanady po dlouhém pochodu. Květy to ale byly krásné, a jakmile nastal večer, jejich zápach náhle zmizel.
Piaranthus sp. Deugas č. 2 (obr.4-8) otevřely svoje květy až v polovině listopadu, a od těch prvních byly odlišné v mnoha ohledech. Předně byly o něco menší, což bylo částečně způsobeno i tím, že jejich korunní lístky byly do poloviny srostlé. Část příslušníků rodu Piaranthus je takové mívá. Květy byly prosté jakéhokoliv odpudivého zápachu, naopak mi připadalo, že sice slabě, ale docela příjemně voněly. Možná se ale jednalo pouze o klamný pocit po tom smradu z květů druhu prvního. A hned ten úplně první otevřený kvítek mi udělal v hlavě pořádný zmatek, protože oproti všem předpokladům měl pouze čtyři korunní lístky!
A ještě jedné zajímavosti jsem si v souvislosti z krásnými květy piarantů povšiml. Jakmile dokvetou, jejich korunní cípy se složí přesně do stejné polohy jako před otevřením, takže jsou k nerozeznání od opravdových poupat, které o kousek vedle na své otevření teprve čekají. U klejichovitých (Asclepiadaceae) jsem se s ničím podobným předtím nesetkal, možná ale jen proto, že jsem byl málo všímavý.
Myslel jsem si bláhově, že se pokusím podle fotografií na internetu rostliny 'Sp. Deugas' určit, ale čím déle jsem obrázky prohlížel, tím horší byla moje orientace! Spokojil jsem se tedy s dosavadním stavem věcí i skutečností, že máme kytky s lokalitou, což se dnes mezi sukulentáři prý velmi cení, a že jsme je schopni přivést do květu. Přesto budu čtenářům našich stránek za pomoc s jejich druhovým určením vděčný!