sukulenty

Kde je taky jinde hledat? Pod hladinou moří a oceánů je jich sice podstatně více, ale je to záležitost příliš nákladná. Zem proto luxují tisíce hledačů vybavených přístroji a sluchátky, v nichž se ozývá pískání kvůli každému rezavému hřebíku. My sukulentáři to máme mnohem jednodušší. Stačí při přesazování nalézt tu správnou rostlinu a začít ji přetvářet k obrazu svému.
Milovníci kaudexů také povytahují tlusté zásobní orgány rostlin nad zemský povrch, aby vynikla jejich krása. Já totéž už léta dělám s kořeny rostlin z čeledi Aizoaceae ( dříve používané Mesembryanthemaceae se jim už asi zdálo příliš dlouhé!). Nejdéle pěstuji s povytaženými kořeny rostliny rodu Trichodiadema, o nichž se ví všeobecně už dlouho. Po nějakém čase jsem k nim přidal také Nananthus vittatus a později ještě další jejich příbuzné z jiných rodů.
Trichodiademy ale zřejmě  navždy zůstanou mými nejoblíbenějšími rostlinami, a tak jim pochopitelně budu věnovat na našich stránkách o trochu více místa než ostatním. Průběžně budu doplňovat texty o jejich pěstování, tvarování, specifických nárocích na odpočinek, zálibě v ranní rose a také o některých pěstitelských fíglech, které mne život s nimi naučil.
Nečekejte nějaké botanické údaje o výskytu na jihoafrických lokalitách nebo odlišnostech jednotlivých druhů. Ačkoliv jsem první trichodiademy začal pěstovat před více než dvaceti lety, příliš se v nich nevyznám ani dnes. Dokud nevykvetou,až na výjimky jsou si podobné jako vejce vejci. A když vykvetou, jsem jenom o kousek dál, protože pokud mají bílé květy, mohu ze seznamu desítek  druhů pouze vyřadit ty fialově a růžově kvetoucí, ale to je tak asi všechno, co s tím můžu dělat (u některých druhů je dokonce uváděna barva květů fialová i bílá!). Ani z literatury nejsem chytřejší, protože jediným rozdílem u takřka totožných druhů kvetoucích stejnou barvou je velikost květů, lišící se o 3 milimetry. Příliš nezabodoval ani internet. Převážná část informací se týká pouze Trichodiadema densum a T. bulbosum, ale zrovna tyto dva druhy jsou jediné, u nichž se nespletu ani omylem.
Budu velmi věčný za jakoukoliv informaci, týkající se určení některých rostlin, které se zde objeví na fotografiích. Než se začnu věnovat praktickým stránkám pěstování trichodiadem, musím Vás ještě seznámit s  našimi třemi starými veterány.
Když žijete s některými rostlinami společně už tak dlouhou dobu, stanou se chtě nechtě součástí vašeho života, a mají tudíž i své příběhy. Naši tři veteráni mají svůj příběh společný, protože jsme je získali v jeden den na stejném místě.
V létě roku 1988 jsme s krosnami na zádech vyrazili na několik dnů severním směrem. Naplánovali jsme si také návštěvu u pana Lothara Bönische v Žacléři, s nímž jsme se už nějaký čas znali, ale z jeho sukulentů jsme až dosud viděli jenom zlomek na nejrůznějších akcích, kde je s manželkou prodával. Dopisovali jsme si (co taky jiného v té době) a když jsem se ho neustále v dopisech dotazoval, zda má na prodej tu a tu rostlinu, kterou jsem objevil někde v literatuře, napsal mi jednou velice stručný vzkaz na koresponďáku. „Přijeďte, uvidíte!“ A taky že jsme viděli!
V té době už bylo k vidění několik slušných sbírek sukulentů, ale v Žacléři jsme spatřili něco naprosto výjimečného. Byla tu spousta rostlin, které jsme dosud znali jenom z fotek v časopisech nebo knihách, ale sbírka pana Bönische nás uchvátila z jiného důvodu. Mnoho  rostlin již léta tvaroval a pěstoval v keramických miskách. Dělal to s citem a velkým vkusem, takže výsledek jeho práce byl ohromující.
Nakoupili jsme spoustu rostlin, které jsme, často i s keramickými miskami, začali ukládat do krosen. Měli jsme před sebou sice ještě dost cestování, a navíc se pan Bönisch nabídl, že rostliny pošle poštou k nám domů, ale sukulentářské nadšení už s námi cloumalo příliš silně.
A tak se naše tři trichodiademy a ostatní sukulenty po noci v trutnovském hotelu ocitly také v botanické zahradě v Liberci. Jako bychom jim chtěli ukázat, jak asi bude vypadat naše péče o ně. Když jsme se po třech dnech vrátili domů, zasadil jsem všechny trichodiademy ihned do bonsajových misek, náležitě jim povysadil již mírně tlusté kořeny a čekal na výsledek, který by se mohl po nějakém čase rovnat těm krásným exemplářům ze skleníku pana Bönische.
Jenomže rok utekl jako voda a kytičky se ani nehnuly. Připadalo mi, že nevyrostly ani o píď, ale v zimě dvě z nich kvetly. Když jsme se asi po roce potkali s panem Bönischem, vyklopil jsem mu jak se věci mají. Dostal jsem poučení o trpělivosti a jednu dobrou radu. Rostliny jsem podle ní vyndal z misek a jejich kořeny zahrabal pod zem, kam ostatně patří. Když jsem je za rok přesazoval, nestačil jsem se divit. Kořeny byly trojnásobné a tvořily bizarní propletence jedna radost! Tak ještě rok, řekl jsem si, a s těžkým srdcem je znovu zahrabal do čerstvého substrátu. Následujího roku jsem sklízel konečně úrodu své práce. Ale o tom později. Přidávám fotografie těch tří veteránů po bezmála dvaceti letech naší péče.
První rostlina je Trichodiadema densum. Kvete pravidelně v zimě, někdy už v listopadu, jindy až koncem února. Letos to vypadá na leden.
Druhá se jmenuje Trichodiadema bulbosum, také u nás kvete rok co rok, ale pro změnu od konce června do července. Letos jsem ji koncem léta ostříhal dohola, a tak není zrovna žádná parádnice, ale už se začíná zelenat.
Ta třetí je ještě stále bez názvu, ale myslím, že by to mohla být Trichodiadema stellatum. Kvete také každým rokem, ale pokaždé úplně jindy. Letos to bylo od začátku listopadu do prosince (předloni to bylo v červnu!).
Při letošním Zavírání sezóny v Chrudimi jsme se po mnoha letech potkali s Lotharem Bönischem. Setkání to bylo příjemné. Při povídání o sukulentech mi připadalo, že nějak nestíhá stárnout. Pan Bönisch se usmál a povídá: „Prodávat už moc nejezdím, ale pěstuju pořád něco, to víte, osmdesátka na krku!“ Rozloučili jsme se, a teprve doma jsem si uvědomil, že nemám žádný čerstvý kontakt na člověka, od kterého jsem se hodně naučil (např. letnění některých rostlin). Zahájil jsem úspěšné pátrání. V telefonu se ozval jeho stále mladý hlas: „Ano, mail mám, ale zprávy posílám dole, ve firmě. Pořád ještě vyrábím keramické misky, to víte, něco člověk dělat musí.“ Jakmile skončí zima, jedeme do Žacléře.