sukulenty.estranky.cz

Říše sukulentů nabízí množství odolných, a přitom hezkých druhů, ale jenom pár takových jako Portulacaria afra z čeledi šruchovitých (Portulacaceae). Jedná se samozřejmě o rostlinu notoricky známou mezi pěstiteli, ale také širokou veřejností, pro níž je jedním z mála objektů, pod nimiž si sukulent dovede představit snad úplně každý. Často si ji lidé pletou s tlusticí, které je v mnohém podobná, a to jak vizuálně, tak i ve skromných pěstitelských nárocích. Portulacaria afra u nás zdomácněla, podobně jako tlustice Crassula ovata, Aloe variegata (“Sokolí pero“) nebo Stapelia variegata (smrdutka).
Kromě zmíněných vlastností se jedná o rostlinu velice tvárnou a variabilní nejenom barvou listů, ale také způsobem růstu. Kromě tradičních stromkovitých rostlin existují i formy s převislým růstem nebo velkolisté kultivary, které mají k tlusticím už opravdu blízko. Podobně jako tlustice, také portulakárie pocházejí z jihu Afriky, kde rostou jako plevelné keře, dosahující výšky až tří metrů. Ve Středomoří Portulacaria afra natolik zdomácněla, že tam z ní jsou často k vidění i živé ploty v předzahrádkách místních obyvatel.
Samotné pěstování je jakýmsi prototypem pro většinu běžných druhů sukulentů v našich podmínkách. Snáší plné slunce, ale dobře se jí daří také v polostínu. Od konce jara do pozdního podzimu je vhodné její letnění. V teplejších měsících roku zeléváme každý týden pořádnou dávkou vody v závislosti na velikosti rostliny a především nádoby, v níž je pěstována. Pokud jsou extrémně teplá období, můžeme zalévat i více. V letních vedrech je vhodné na nějaký čas rostlinu přenést do polostínu, protože stojatý a horký vzduch způsobuje občasné žloutnutí listů.
V zimě se spokojí s méně častou zálivkou, nikoliv však s dlouhými  obdobími sucha, na která reaguje svraštěním listů a jejich následným opadem. Trvá pak nějaký čas, než se rostlina znovu zazelená! Zimní teploty by neměly klesat pod 10°Celsia, a rostlina chladnější období přečká i v polostínu. V případě že větve narůstají příliš živelně, není nic jednoduššího než je v předjaří zkrátit, ale většinou se to nestává. Množení je snadné zakořeňováním vrcholových řízků, kterých bývá vždycky dostatek, protože rostlinu je třeba v poměrně živelném růstu čas od času krotit řezem.
Ačkoliv tuto rostlinu už znám takřka čtyřicet let, protože ji rodiče pěstovali jako jednu z mála sukulentních rostlin v našem panelákovém bytě, nikdy jsem ji ještě neviděl kvést. Totéž se mi nepodařilo ani při poměrně častých návštěvách zahradnictví v Dymokurech, kde pan Bittman pěstuje  třicet  i více let staré exempláře. Podle údajů v literatuře prý jsou květy drobné, zelenkavě růžové, ale podrobnější informace chybí, stejně jako fotografie alespoň jediné kvetoucí rostliny, na níž by se mi podařilo narazit.
Zvláštní kapitolou pěstování této rostliny je její tvarování. Červenofialové až červenohnědé stonky větví přirozeně i po řezu vždy kolmo na větev, z které vyrůstají. Přestože je tvarování Portulacaria afra neuvěřitelně triviální, tak bývá kvůli výše uvedené vlastnosti i tak trochu fádní. Jakmile se této rostliny zmocnili před časem bonsajisté, okamžitě na ni vyrukovali s drátem, omotávaným kolem dužnatých stonků. Viděl jsem ty rostliny na jejich výstavách a naskakovala mi z nich kopřivka. Naštěstí je Portulacaria afra natolik odolná rostlina, že i takové zacházení přečká.
Sukulentáři se spokojí většnou s tradičním krácením větví řezem, což je metoda odvědčená, pro rostlinu přijatelná a zároveň potřebná. Řez je nutno provádět poměrně často, pokud chceme rostlinu urdžet v přijatelném tvaru. Samozřejmě ji můžeme také nechat přerůst a vše potom zpětně napravit řezem radikálním, který snáší také dobře.
Tvarované portulakárie jsou krásné i díky nádhernému kmeni, který především v úpatí připomíná množstvím povrchových kořenů opravdový strom, zvláště když kmen zdřevnatí. Postupně tloustne a unese velice těžkou a rozložitou korunu, nemající u starších rostlin v říši sukulentů obdoby.
Zajímavá je i forma s převislým růstem, kterou lze využít jako klasické převislé rostliny do závěsných nádob, nebo ji tvarovat jako „smuteční“ strom. Stonky jsou u této formy měkčí a tudíž i tvárnější, takže nenarůstají tak pravoúhle jako u normálně rostoucích exemplářů. Samozřejmě i v tomto případě je třeba korunu budoucího stromku regulovat. Dále pak existují kultivary s barevnými listy, z nichž „Variegata“ se pěstuje vcelku běžně. Její růst je mnohem pomalejší a rostliny zůstávají drobnější, takže i v dospělosti se spokojí s menší keramickou miskou. Jako všechny rostliny s částečnou ztrátou chlorofylu není příliš vhodná k letnění. Další barevně zajímavé rostliny pěstuje také pan Bittman v Dymokurech, jehož jsou portulakárie královskou disciplínou. Tento kultivar jsem jinde snad ani neviděl. Jeho listy jsou o poznání větší, a podíl bezchlorofylových ploch na listech není vysoký. Protože jsem listy blíže nikdy nezkoumal, je docela možné, že se jedná v tomto případě o záležitost pouze povrchového charakteru.
Oč je tvarování Portulacaria afra stereotypnější, o to bývá pestřejší díky neuvěřitelným možnostem, které neskýtají ani nejobyčejnější stromovité tlustice rodu Crassula. Chcete-li krychli, máte ji mít, napadle-li vás vytvořit si něco velice se podobajícího vánočnímu stromečku, máte možnost v podobě tohoto jihoafrického sukulentního nezmara. Zmíněný živý plot obyvatel Středomoří si můžete v menším provedení vytvořit v okenních truhlících právě z Portulacaria afra. Pan Bittman už to dělá dávno, takže mi to nikterak divné už ani nepřipadá. Nejhezčí jsou ale nakonec beztak klasické stromky. Mohou být pro zpestření ještě narostlé na několika vzájemně propletených kmenech, což je nejlépe provést již v útlém mládí, ale i ve značném stáří, jak můžete vidět při návštěvě dymokurského sukulentního království pana Bittmana.
Portulacaria afra je jakýmsi trenažerem pro začínající pěstitele, na němž si mohou vyzkoušet veškeré pěstitelské fígle i nezdary, které vzhledem k vitalitě rostliny mohou zase bez patrných následků napravit. Také v oblasti tvarování je vhodná výuka začínajících sukulentářských bonsajistů právě na této kytce, na níž se případné chyby nebo zbrklosti napravují poměrně rychle a spolehlivě. Je to prostě rostlina spolehlivá, odolná a svolná k lecjakým experimentům.
Protože jsme se v souvislosti s Portulacaria afra často zmiňovali o panu Jaroslavu Bittmanovi, tak vás na fotografiích seznámíme také s některými jeho portulakáriemi. Ta první je tvarovaná ve „smutečním“ stylu, druhá pak klasicky jako strom s plochou korunou obřích rozměrů. Na třetím snímku je převislá růstová rorma, pěstovaná v závěsné nádobě a následující exemplář roste naopak vzhůru. Že na splétání kmenů není nikdy pozdě, o tom se můžete přesvědčit na další fotografii. Izolepa je zde vítaným pomocníkem, který z rostliny zmizí, jakmile pomine jeho nutná přítomnost. Na úplný závěr jsme zařadili také jednu naši rostlinu, která je však oproti obrům pana Bittmana pouhým trpaslíkem. Máme ji více než deset let, a hádejte odkud jsme si ji tehdy asi přivezli?