sukulenty.estranky.cz

Když si klasičtí bonsajisté umanou vytvořit z nějaké rostliny styl, kterému říkají kaskáda, mají spoustu práce, a padne na to množství drátu. Když se pro něco podobného rozhodne sukulentář, sáhne po variegální formě známé rostliny Portulacaria afra (viz článek na našich stránkách) a zasadí ji do hlubšího květináčku nebo keramické misky, tak jak to může vidět v bonsajistické literatuře. A pak už jenom velice decentně brzdí ty větve, které se vydaly nežádoucím směrem nebo rostly na jeho vkus oproti jiným příliš rychle.
Portulacaria afra „variegata“ je nejčastěji používaný název rostliny vzhledově takřka identické s klasickým sukulentem, který zná téměř každý pěstitel tučnolistých rostlin. Listy této formy však trpí částečnou ztrátou chlorofylu, což způsobuje jejich specifické bílozelené zbarvení. Bílá se ještě s přibývající intenzitou slunečních paprsků může měnit ve žlutou, a okraje listů získávají růžový nádech. V kombinaci s hnědofialovými stonky je to docela hezká barevná kompozice. Další zvláštností variegální (follis variegalis) formy je její převislý či plazivý růst, který je u zelených rostlin Portulacaria afra  vídaný vcelku zřídka, i když některé typy rostlin jím také disponují.
Růst pestrobarevných rostlin je výrazně pomalejší než u zelených, ale zato hojněji odnožují a nedorůstají takových obřích rozměrů. Jedná se tedy o  ideální rostliny pro tvarování, a především pak pro tvorbu tvarů kaskádovitých. Stačí jen čas od času správně nasměrovat výhony, občas je zkrátit, a především umístit rostlinu tak, aby měla stále kam růst. My to řešíme tak, že je umístěna na samém okraji parapetu, odkud její větve nerušeně rostou dolů. Nic jim tím pádem nebrání v rozvoji, když pominu nůžky v mých rukou.
Pokud chceme vytvořit základ budoucího tvaru, je vhodné zpočátku nechat vyrůst kmínek do určité výšky. To je možné urychlit tak, že průběžně odstraňujeme většinu bočních výhonů a ponecháváme tak více sil na nárůst hlavního kmene vzpřímeně. Po nějakém čase pak ponecháme svobodu i dalším větvičkám, které rychle vytvoří kýženou kaskádu, aniž bychom se o to nějak zvlášť přičinili. Problém bývá někdy při přesazování takových rostlin, protože mají snahu naklánět se přes okraj nádoby a vypadnout z ní. Tomu se dá jednoduše zabránit tím, že mezi vzpřímený kmínek a okraj misky nebo květináče vložíme třeba oblázek, čímž je rostlina dočasně stabilizována. Jakmile se kořeny bezpečně uchytí a protostou substrátem až ke stěnám nádoby, můžeme kámen vytáhnout a rostlina již vzpřímenou polohu bez problémů udrží.
Pěstování pestrobarevné formy Portulacaria afra je v podstatě stejné jako u běžných zelených rostlin (viz článek z 21.4.), ale v něčem se přece jenom liší. Především je třeba mít na paměti, že části listů bez chlorofylu bývají citlivější na přímé slunce. Stává se, že některé listy či dokonce celé výhony postrádají zelené barvivo na celé ploše, a jsou tudíž adepty na popáleniny. Proto lze u variegální formy Portulacaria afra  doporučit  letnění pouze  na chráněném místě. Na druhou stranu zase pestrobarevná forma vydrží mnohem déle bez vody, a netrpí přitom tak výrazně náhlým opadem většiny listů, jak se to občas stává u tradičních zelených rostlin Portulacaria afra. Pokud se nám podaří nalézt zdravý světelný kompromis, rostliny nespálíme, a navíc budou jejich listy opravdu hrát všemi možnými barvami.
Co se týče množení z vrcholových řízků, je stejně snadné jako u zelených rostlin, a vzhledem k hojnějšímu samovolnému odnožování a občasnému krácení tvarovaných rostlin máme k dispozici stále dostatek materiálu. Lístky barevných rostlin bývají většinou menší než u zelených, a ještě se pobytem v miskách a tvarováním nadále zmenšují. Pokud se tedy rozhodnete vytvořit si za oknem sukulentní kaskádu, pak volbou Portulacaria afra „variegata“ rozhodně neprohloupíte.
Na úvodním snímku je naše ještě poměrně mladá a částečně tvarovaná rostlina, a následuje pohled zblízka na její zajímavě zbarvené listy. Na třetím snímku z ostrova Tenerife můžete vidět jak se starší rostlina bez zásahu pěstitele plazí při zemi všemi směry. Na poslední fotografii z Dymokur  je zvláštní převislý kultivar ze sbírky pana  Jaroslava Bittmana  s převahou zelené barvy na poměrně velkých listech a s výrazně zbarvenými stonky.