sukulenty.estranky.cz

O těchto drobných rostlinkách nevšedního vzezření a jejich pěstování  jsme psali už dříve (21.4.2008). Protože podzim je při pěstování těchto miniatur z jihu Afriky nejkrásnějším obdobím, jenom krátce se k nim vracím. Hned na úvod musím říci, že jsme se jejich pěstování nikdy nevěnovali nějak systematicky. Nevyhledáváme konkrétní druhy, ale spíše si vybíráme jedince zajímavě zbarvené, z nichž si potom ve společných nádobách skládáme jejich barvy podle své libosti a vkusu. Právě v pestrém zbarvení horních ploch listů tkví kouzlo těchto pěstitelsky trochu záludných rostlin, a podzim s nádhernými květy už je pouze jakýmisi sukulentářskými žněmi, pokud se ovšem toho roku zadaří. 
Letošní léto proběhlo bez větších výkyvů, takže naše „kamínky“ nebyly vystaveny žádným extrémním vedrům, doprovázeným nehybným vzduchem. Letos jsme poprvé vyzkoušeli náš nový makrolonový skleník. Protože má kromě střešních větracích oken i dvoje proti sobě postavené dveře (celé léto otevřené), byl tam i uprostřed léta docela slušný průvan. Rostliny rodu Lithops jsme zalévali pravidelně každý týden, někdy i dvakrát, ale pokaždé shora a v mírných dávkách. Samozřejmě jsme se občas nevyvarovali polévání jejich těl vodou, což ale rostliny snášely dobře, protože přes léto zaléváme vždy jen večer. Mnohdy se stávalo, že jejich drobná těla na pár dnů úplně nebo částečně zmizela pod tenkou vrstvou droboučkých kamínků, které v případě litopsů a jejich příbuzenstva tvoří vždy horní vrstvu u krčků rostlin (která většinou vyschne už za dvě hodiny po zálivce). Obvykle jsme si jejich nechtěného skrytí pod zemí všimli až při další zálivce, ale nikdy se nestalo, že by takto pískem dočasně zaplavená rostlinka uhynula.
Úhynů bylo celkově méně než dříve, kdy jsme zalévali méně, a s jakýmsi ostychem i obavami, zda to litopsy vydrží. Ale to bylo ještě v dobách, kdy jsme bezmezně věřili všemu, co se tehdy psalo v odborné literatuře. Protože podzim přišel letos brzy, a poklesy denních i nočních teplot byly oproti jiným rokům podstatně výraznější, poslední a spíše symbolickou zálivku před příchodem zimy dostaly naše rostliny koncem září. Od té doby už ani kapku, až teprve nyní maličko vody ve chvíli, kdy se začalo ve skleníku topit (20.10.) Byla to zároveň poslední voda této pěstitelské sezóny. Na další si musí rostliny počkat až do jara, ale to už budou (nebo nebudou) v květináčcích úplně nové a čerstvé „kamínky“.
O první náznaky poupat jsme jako obvykle přišli, protože na přelomu září a října býváme většinou na dovolené. Když jsme se vrátili z té letošní, už na některých rostlinách poupata byla. Mnohokrát jsem slyšel od návštěvníků našeho stánku v ZOO, jak pořádně zalili své litopsy v době násady poupat, aby měly rostliny dostatek síly vykvést. Jenomže ony mají dostatek sil k tvorbě květů, takže vodní doping podaný v dobrém úmyslu se pro ně snadno může stát smrtící ranou. Ono se to může stát i bez vody, jak vidno na jednom ze snímků v tomto článku. Litopsy jsou rostliny nevyzpytatelné, a udržují svého pěstitele neustále ve střehu. Rostou vedle sebe tak těsně, že se vzájemně dotýkají. Přesto jeden z nich náhle uhyne, zatímco druhý kvete jakoby se nechumelilo.
Květy si dávají kolikrát na čas, a rozkvétají třeba až ve čtyři odpoledne,bez ohledu na to, zda venku sluníčko svítí nebo ne. Trochu se dají k otevření povzbudit  přenesením na teplejší stanoviště, kde se rozvíjejí o maličko ochotněji. Nikdy jsem nesledoval, do kolika hodin vlastně vydrží otevřené, protože v tomto období už většinou večer ve skleníku nebývám. Litopsy mne nepřestanou bavit asi nikdy, i když se jejich pěstování nijak zvlášť nevěnuji. Jen si hraji s barvami jejich těl, které se snažím poskládat do společných nádob tak, abych se na ně mohl často a rád dívat. Podobně  to už léta děláme s rostlinami tlusticovitými (Crassulaceae).
Od jisté doby jsem vnímavější k obyčejným detailům našich rostlin, které dlouhá léta unikaly mé pozornosti. Proto mne potěší třeba i uvadlý, a zvolna zasychající květ, který se jako barevný pavouk rozprostře na kontrastně barevných listech. Dohromady je z toho celek, který by uspěl v nejedné galerii moderního umění.
Nejkrásnější letošní zážitek s živými kamínky rodu Lithops jsem ale překvapivě zažil už v létě! Navštívil jsem s dvěma kamarády od kaktusů v jediný den dvě pražské výstavy. Na té druhé, podle mého soudu o mnoho povedenější, jsem se opět utvrdil ve staré sukulentářské pravdě. Krása přírody spočívá v jednoduchosti. Pokud se této zásady drží i pěstitel při aranžování svých rostlin, pak nám ostatním připraví mimořádný zážitek, jaký jsem já zažil na výstavě pražského kaktusářského spolku Na Slupi. Půl hodiny jsem užasle koukal do čtverce či obdélníku, který ze svých litopsů sestavil pan Jaroslav Hušner. Už jsem chtěl odcházet, ale zase jsem se vrátil a zahleděl se do jiného čtverečku živých kamínků. Stalo se mi to několikrát, protože to litopsové pole působilo jako magnet. Vy ho můžete vidět na poslední fotografii.