SANSEVIERIA ‚Boncel‘
2. 3. 2021
Titulkem dnešního článku se určitě nezavděčíme všem. Rostlina o které bude řeč je totiž známa pod několika různými jmény i obchodními názvy, s nichž právě tento je používán asi nejčastěji. Mnoho pojmenování už samo o sobě předznamenává skutečnost, že příliš se toho neví ani o skutečném původu rostliny. Verze první praví, že je to kříženec dvou botanických druhů, ale neuvádí zda se jedná o křížence přírodního nebo výsledek řízené hybridizace. Za rodiče jsou v tomto případě považováni Sansevieria trifasciata a Sansevieria cylindrica var. patula (ta navíc s otazníkem). Verze druhá nabízí jako možnost původu té nádherné kytky mutaci, vzniklou při řízkování ve sbírce slavného pěstitele a znalce rodu Ediho Sebayanga v daleké Indonésii.
Jak již bylo naznačeno v úvodu, nejčastěji se s rostlinou můžeme setkat pod obchodním názvem Sansevieria ‚Boncel‘, zatímco zmíněný asijský pěstitel ji šíří jako ‚Boncellensis‘, což prý znamená něco jako „bonsai‘(nebo taky trpaslík). Často bývá nabízena také jako Sansevieria ‚Starfish‘. V Holandsku si ji zase majitel jednoho zahradnictví či pěstírny nechal v roce 2015 patentovat jako Sansevieria cylindrica SAN201202, ale mnoho let předtím byla už notoricky známa v jihovýchodní Asii. Zajímavostí je, že autorem popisu zmíněného druhu z roku 1837 je Václav Bojer. Český cestovatel strávil většinu svého života na ostrově Mauritius, odkud podnikal svoje botanické výpravy a kde je také pohřben. Psali jsme o něm a jeho podílu na objevech ze světa sukulentů v rubrice „Povídání o sukulentech“ (Botanický cestovatel Václav Bojer/23.2. 2013).
Ten ale popsal botanický druh Sansevieria cylindrica, tedy rostlinu nesrovnatelně robustnější než je ta z dnešního článku. Každopádně jde o tu, která dala možnost zajímavému kultivaru vzniknout a také jí předala mnohé ze svojí genetické výbavy. ‚Boncel‘ je každopádně často považována za trpasličí kultivar právě této rostliny, ačkoliv ani její rozměry s opravdovými trpaslíky sukulentní říše rozhodně není možno srovnávat. Když jsme kdysi koupili trojici rostlin my, domnívali jsme se, že zůstanou přinejmenším o hodně menší než jsou nyní. Jenže roky utíkají a dnes už trojice tehdejších nováčků přece jenom trochu narostla. Stále ale setrvávají v mezích pro amatérskou sukulentní sbírku udržitelných.
Tuhé válcovité listy mají v nejširším místě průměr okolo 2cm a směrem ke špičatému vrcholu se postupně zužují. Maximální délka listů je i po letech pěstování do 20cm a jejich povrch bývá zdoben tmavě zelenými příčnými pruhy, střídajícími se s pruhy světlými. Listy zcela postrádají podélnou rýhu, typickou pro většinu podobných rostlin rodu Sansevieria, a narůstají do jakéhosi vějíře. Největší z našich rostlin dosahuje šířky takřka 40cm při sotva poloviční výšce.
Na sklonku toho podivného roku 2020 se ve dvou růstových středech jedné z rostlin objevily zárodky budoucích květenství. Bylo to pro nás příjemné předvánoční překvapení, protože to byla teprve druhá rostlina tohoto rodu, která u nás kdy vykvetla. Dost možná se tak stalo díky novému skleníku. Předešlé roky totiž byly všechny naše rostliny rodu Sansevieria trvale umístěny v zimní zahradě. V zimě kvůli teplejšímu prostředí než jaké panovalo ve vytápěném skleníku, protože vzhledem k původu rostlin jsou žádoucí teploty neklesající trvaleji pod 10°Celsia. V létě jsme tam pro ně zase nalezli místo bez přímé sluneční palby u zadní stěny verandy, dokonale přistíněné vysokými trubkami hmyzožravých saracénií. Občas naše rostliny také pobývaly ve stínu pod pergolou, odkud se na zimu stěhovaly pod střechu o mnoho dříve než většina dalších zdejších obyvatel z dalekých krajin. Když byl dokončen nový skleník vzadu na zahradě, stěhovaly jsme rostliny na sklonku loňského jara tam. Zaujaly místo na spodním parapetu s ranním a dopoledním sluncem, kudy zároveň při zemi neustále proudil alespoň o trochu chladnější vzduch, než jaký panoval na stolech o patro výš.
Protože jsme okolo nich chodili den do den i několikrát, občas jsme je po ránu nebo večer pokropili, ale vydatnou zálivku dostávaly maximálně jednou týdně, zjara a na podzim jen po dvou týdnech. Jistě by snesly i o něco více slunečních paprsků, jsou ostatně z Afriky. Na počátku podzimu, kdy už teploty klesaly a sluníčko nemělo takovou sílu, stěhovaly se na horní parapet ve východní části skleníku. Zvýraznila se kresba na jejich listech, ale ještě ne natolik, aby se zelené zbarvení změnilo ve stříbřitě šedé. V budoucnu se ale rozhodně pokusíme nalézt pro ně úplné optimum. Lze ale předpokládat, že zmíněná květenství jsou důkazem, že ani naše dosavadní péče jim nebyla proti srsti.
Zárodky květenství se objevily už někdy na přelomu října a listopadu, krátce po stěhování rostlin na zimoviště. Zpočátku narůstaly jen velmi zvolna. Nakonec větší z dvojice květenství dosáhlo výšky asi 25cm, zatímco druhé zůstalo o 10cm nižší. Neustále jsem chodil kontrolovat, zda se některá z poupat otevřou v květy, protože u příbuzného druhu, kvetoucího u nás před lety, se tak stávalo jen velmi vzácně. Namísto otevřených květů jsem však neustále pozoroval jen kapky lepkavého nektaru, tryskající z úpatí poupat, a také po ránu v zimní zahradě cítil intenzivní vůni. Nakonec jsme se dočkali někdy v půli ledna, bohužel v době, kdy na pořádné focení nebylo vhodné počasí. Drobné kvítky se otevíraly odspodu, vždy po několika najednou. Pravděpodobně se tak dělo během noci a otevřené zůstávaly jen malou část dopoledne. Než nastaly vhodné světelné podmínky k pořízení snímků, nebo vhodná venkovní teplota na jejich případné stěhování do skleníku, už byly kvítky dávno uvadlé. A tak to šlo den za dnem stále dokola, až odkvetly i ty poslední při vrcholech květenství. Celé to trvalo asi dva týdny.
Tyto rostliny jsme zatím ještě nemnožili. Většina z těch, které jsou nabízeny v obchodech, pochází z velkopěstíren (převážně asijských). Zčásti jsou to výsledky vegetativního množení z jednotlivých listů, ale především množení in vitro na agaru. To už se ale dostáváme do laboratorních podmínek, jaké při amatérském pěstování nepřicházejí běžně v úvahu. Malé množství rostlin určitě bude možné získat dělením stávajících trsů, k čemuž se také v budoucnu chystáme. Jenomže husté trsy mají své kouzlo, a tak jejich případné dělení asi bude těžké dilema.
Nádoby na tyto rostliny musí být hlubší než pro většinu tradičních sukulentů, a zeminu pro ně mícháme raději s větším podílem humózní složky, včetně rašeliny, kterou jinak k sukulentům (s výjimkou voskovek) nemícháme vůbec. Rostliny rodu Sansevieria se v posledních letech staly módní záležitostí a existuje mezi nimi i spousta drobnějších druhů a kultivarů, vhodných také pro okenní pěstitele. I rostlina z dnešního článku se za určitých okolností pohodlně vejde na okenní parapet. Ten ale musí být dostatečně široký a kytku je zároveň třeba správně umístit. Nejlépe tak, aby se vějíře tuhých listů rozevíraly rovnoběžně s okny. Jinak nastane problém se záclonami. Skromnější nároky na množství slunce a teplé zimování ale k jejímu pěstování za českým okny samo vybízí.
Na úvodní fotografii je jedna z trojice mladých rostlin na podzim roku 2015, na druhé přirůstající nový list na další z nich v lednu 2018. Následuje dvojice snímků s narůstajícími květenstvími z konce loňského listopadu. Na pátém obrázku je jeden z drobných lednových kvítků a na závěr ještě trojice našich rostlin hezky pohromadě na konci letošního února.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář