SANSEVIERIA FRANCISII
Když jsme na sklonku roku 2015 v rubrice „Povídání o sukulentech“ zveřejnili článek o našem náhlém okouzlení rostlinami rodu Sansevieria (Vábení afrických jazyků/13.12. 2015), nacházeli jsme se ve fázi aklimatizace prvních rostlin z tohoto početného rodu, které jsme si předtím pořídili v jednom brněnském zahradnickém velkoobchodě. Přivykali jsme rostliny odněkud z asijských pěstíren drsné realitě sukulentářské sbírky na Vysočině a doufali, že u nás přežijí co možná nejdéle. Všechny do jedné jsou s námi dodnes, což lze považovat za velký úspěch, protože ne všechny sanseviery jsou tak odolné, jako ta bezkonkurenčně nejznámější z nich. Sansevieria trifasciata byla koncem šedesátých let minulého století stejně běžnou součástí panelákových bytů jako třeba nalakované samorosty, jejichž móda právě tehdy vrcholila. S trochou nadsázky se dá říci, že notoricky známé „tchyniny jazyky“, jak se jí s oblibou říkalo, byly takřka stejně odolné jako zmíněné samorosty. Zjara roku 2013 jsme si pořídili Sansevieria francisii, coby rodového průkopníka v naší sukulentářské domácnosti. Nedá se říci, že by ta kytka z východoafrické Keni rostla jako z vody, ačkoliv žíznívá byla až běda, hlavně během léta, kdy jsme ji ponechávali na lehce přistíněném místě v zimní zahradě . Sotva si trochu přivykla na klasický sukulentářský substrát, začala přece jenom přirůstat. Byla u nás asi dva roky, když z jejího úpatí najednou začal vyrůstat tuhý nadzemní stolon s drobnými listy na vrcholu. Zprvu jsme se domnívali, že by se mohlo jednat o zárodek květního stvolu, ale záhy se ukázalo, že to bude něco jako boční odnož. Ta potom rostla a rostla, až přerostla původní rostlinu takřka o polovinu. To trvalo další dva roky, během nichž nová rostlina opustila území květináče a už nebyla schopna růst vzpřímeně. Uvažovali jsme, že ji odlomíme a pokusíme se ji poté zakořenit, vzláště když se na stolonu objevil náznak budoucího kořene, který v přírodě při podobných situacích napomáhá k ukotvení odnoží v okolním terénu. Nakonec jsme ji zapřeli o nejbližší rodovou příbuznou, stojící zrovna v její těsné blízkosti. A tak tomu bylo až do posledního dne roku 2017, kdy jsme si všimli už docela velkého květního stvolu, vyrůstajícího z jejího růstového středu. Teprve v té chvíli jsme začali pátrat v literatuře po troše botanické teorie, když už jsme základy praktického pěstování podle všeho docela zvládli. Sansevieria francisii byla popsána teprve roku 1995 americkým botanikem a autorem publikací o rodu Sansevieria Juanem Baltasarem Chahinianem. Druhové pojmenování je poctou americkému pěstiteli sukulentů Francisi K. Horwoodovi (1924-1987), který tuto rostlinu v roce 1982 v Keni objevil. Zúčastnil se více sukulentářských výprav do východní Afriky, často ve společnosti slavného botanika a objevitele mnoha vzácných sukulentních novinek Johna Lavranose. Původně byla rostlina z dnešního článku vedena jako Sansevieria sp. FKH 432. Zpočátku velká vzácnost, která se později rozšířila do sbírek po celém světě především díky produkci asijských pěstíren. V zařazení rodu Sansevieria nejsou botanici jednotní a neustále se mění. Podle některých patří k čeledi Agavaceae , podle jiných Asparagaceae, a další se kloní k příslušnosti rodu Sansevieria k čeledi Dracaenaceae.Listy Sansevieria francisii jsou kónické, zakončené ostrou špicí, a jejich délka může dosáhnout 15cm, přičemž na určité části (25-70%) je jejich takřka okrouhlý průřez (8-15mm) narušen jakýmsi podélným kanálkem. Povrch listů je tuhý, zdobený pestrými kresbami, které nadchnou každého milovníka zajímavých sukulentních zákoutí a detailů. Listy narůstají na stonku spirálovitě. Při pohledu shora je patrné, že jsou uspořádány v pěti svislých řadách. Dokud rostlina nezačne vytvářet boční odnože, je velice kompaktní a pohledná.
Jak již bylo uvedeno, během silvestrovské zálivky jsme objevili nečekané překvapení v podobě květenství, vyrůstajícího už kdoví jak dlouho ze středu boční odnože. Protože u nás ještě nikdy předtím žádná rostlina rodu Sansevieria nekvetla ani se o to nepokoušela, byli jsme plni očekávání. Z literatury jsme věděli, že drobné žlutozelené kvítky se otevírají v noci a intenzivně voní. Přesvědčit se o tom v praxi jsme bohužel nedostali příležitost. Květenství dorostlo výšky okolo 20cm, jednotlivá poupata se neustále zvětšovala, ale nikdy se v květy neproměnila. Mohli bychom se vymlouvat, že nás to nijak zvláště nemrzí, protože květy samotné stejně nejsou nic moc jak vzhledem, tak i barvou, ale lhali bychom si do kapsy. Vůni jsme nějakou občas v zimní zahradě cítili na sklonku ledna, ale otevřený kvítek jsme nespatřili ani jediný. A pak jednoho únorového dne začala poupata opadávat. Nejdříve jen ojediněle, pak už masově, jakoby je skolila právě propuknuvší chřipková epidemie, která nás dva tentokrát vůbec nešetřila. Modrá skulinka na obloze v záplavě té inverzní šedi nám v předposlední lednový den nakonec umožnila alespoň nafotit květenství bezprostředně před opadem, přizdobené stále ještě kapičkami lepkavé tekutiny, tak jak to známe třeba z květenství voskovek. Lepkavá hustá tekutina byla na květenství naší sanseviery přítomna od samého počátku, což budilo dojem že květní stvol je obalen ranní rosou. Je dost pravděpodobné, že tekutina má být nějakým druhem pobídky pro noční opylovače, ale uprostřed zimy v srdci Evropy se jednalo o naprosto marný pokus.
Netuším co jsme udělali špatně, zato vím docela přesně, co bude následovat. Nejprve odstraním zbytky květního stvolu, aby rostlině už zbytečně neubíral sílu. Poté od původní rostliny oddělím to dítě, které dávno přerostlo svoji matku a má na stolonu připraven docela výrazný čekací puk, který se zanedlouho promění v regulérní kořenový seystém a my budeme šťastnými majiteli dvou rostlin Sansevieria francisii. Když už jsme u toho množení, na webu bytového velkopěstitele pana Kopeckého (Recenze/7.1. 2018) jsem se dočetl jeho zajímavou zkušenost, díky níž si z nouze namnožil vícero rostlin Sansevieria francisii najednou zakořeněním jednotlivých listů ve vodě! Není to prý rychlý způsob, ale takový v případě většiny drobnějších druhů rodu Sansevieria snad ani neexistuje. Každopádně nám ostatním pan Kopecký hezky prošlápl cestu k poznání. Co se týče budoucnosti Sansevieria francisii u nás, bude se každopádně týkat i letnění, které jsme u těchto rostlin zatím nezkoušeli, ale zdá se že mu nic nebrání. Každopádně to bude někde v polostínu, nebo při rozptýleném slunci, kde by mohla pokožka našich rostlin získat zajímavé šedozelené zbarvení, zvýrazňující vzory na jejich povrchu, jaké je občas k vidění ve sbírkách renomovaných specialistů, kteří se pěstováním těchto podivuhodných rostlin zabývají už mnohem déle než my.
Pro okenní pěstitele je dobrou zprávou, že zimování při pokojové teplotě většině těchto rostlin vyhovuje náramně. Přes zimu je vhodné umístit sanseviery na nejsvětlejší místo v bytě a jednou týdně zalít. Když zapomenete, nic se neděje. Bez vody vydrží klidně měsíc, aniž by to zanechalo stopy na jejich vzhledu. S příchodem letních dnů je lépe přestěhovat je na okno, kam svítí jen po ránu, nebo zase až večer, nebo jim vypomoci zatažením žaluzií. Je třeba si zvyknout, že jakmile nastane teplo, jsou to kytky docela žíznivé, ale substrát v jejich květináčích by neměl zůstat zbytečně dlouho mokrý. Prostě klasické pokojovky, které ale určitě nebudou schlíple viset přes okraj květináče, až se vrátíte z dovolené!
Na úvodním obrázku je naše Sansevieria francisii na jaře roku 2013, na druhém o 2,5 roku později již se zárodkem budoucí odnože. Fotografie č.3 a 4 ukazují stejnou rostlinu počátkem ledna 2018 a její květenství. Následuje květenství ještě jednou, tentokrát na konci ledna. Na předposlední fotografii je detail puku budoucího kořene na stolonu boční odnože. A na závěr ještě sousední rostlina Sansevieria 'Boncellensis' (nebo také 'Boncel'), která poslední dva roky plnila funkci opory narůstající odnoži Sansevieria francisii.