SCELETIUM ANATOMICUM
Při prohlížení starších fotografií jsem narazil na obrázky jedné velice zajímavé rostliny z čeledi Aizoaceae, kterou jsme léta úspěšně pěstovali (a potom zřejmě krátce neúspěšně!). Sceletium anatomicum je zvláčtní hned ze dvou důvodů. Když listy jiných příslušníků čeledi Aizoaceae stárnou, obvykle chřadnou a sesychají se. Většina z nich pak postupem času z větví opadá.
U této rostliny se děje podivná věc. Starší listy sesychají, ale jejich pletiva a cévní svazky zůstávají, a navíc se zdá jakoby zpevňovaly. Vzniká jakýsi skelet, který i nadále zůstává po dlouhou dobu v úpatí mladých listů. Právě díky těmto světlým skeletům získala rostlina svůj rodový název, společně s dalšími více než dvaceti druhy. Všechny pocházejí z oblastí Little Karoo a Namaqualand na jihu Afriky, a s jedinou výjimkou kvetou žlutě nebo bíle (Sceletium boreale kvete s nádechem červené). Protože přírodní podmínky jsou zde asi často svízelné, mladým listům slouží zmíněné skelety jako ochrana proti přírodním vlivům, především množství slunečních paprsků. V okamžiku vzniku mladých a světlem snadno zranitelných lístků fungují jako přírodní žaluzie. Zprvu jsem jejich existenci bral jako opravdu kuriozní přírodní úkaz, ale později jsem zjistil, že je budu raději průběžně odstraňovat, protože světla tu nemáme jako v Africe a ve skeletech se rády drží kolonie vlnatek.
Sceletium anatomicum patří v rámci rodu k druhům s největšími květy (4-5cm). Mnohem známější je ovšem S. tortuosum. Když se podíváte na internet a zadáte název této rostliny, naleznete množství stránek farmaceutických firem a především weby, zabývající se alternativou v podobě nejrůznějších halucinogenů. Namísto množství květů a botanických popisů se dočkáte desítek obrázků nejrůznějších skleniček s léky, nebo hromádkami čehosi sušeného, z čeho prý může být na chvíli docela fajn, ale taky můžete zkončit na jipce nejbližší nemocnice. Fermentované listy této rostliny používají po staletí jako drogu domorodci.
Sceletium anatomicum tvoří poměrně husté keříky a nemá takový sklon k poléhavosti jako většina ostatních druhů. Vyžaduje plné slunce a v sezóně i hojnou zálivku. Nic se ale nesmí přehánět, aby nerostla příliš živelně. Pokud správně vyvážíme množství vody s dostatkem světla, rostliny zůstávají kompaktní, listy mají tmavé zbarvení a hustý nárůst na kratších stoncích. Konec léta je také obdobím květů. Nikdy nám skeletia nekvetly každoročně, ale když už se rozhodly, stávalo to zato. Bílé květy s nažloutlými středy a úzkými lístky jsou nádherné. Když jich vykvetlo více najednou, zcela zakryly samotnou rostlinu, protože takřka postrádají stopku a zůstávají přisedlé mezi listy. V zimě snášejí poklesy teplot k 5°Celsia zcela nasucho nebo pouze občasnou mírnou zálivkou (2x za zimu).
Když jsem se už na internetu probíral těmi informacemi o halucinogenních a jiných podobných účincích sukulentních rostlin, zjistil jsem, že také některé z mých oblíbených trichodiadem (rod Trichodiadema) mezi ně patří. V obsáhlém seznamu jsou uváděny Trichodiadema barbatum, bulbosum, intonsum a stellatum. Já hledám na rostlinách jiné priority, takže své koketování s halucinogeny mohu shrnout do jediného uskutečněného pokusu. Před více než dvaceti lety jsem pozřel jednu sušenou lofofóru (Lophophora williamsii), ale protože byla českého původu, namísto očekávaných halucinací a následné absence únavy jsem chvíli poseděl na záchodě a své nitro vyčistil Endiaronem.
Škoda že rostliny Sceletium anatomicum nejsou nikde k dostání, protože jsou velice hezké když kvetou a pěstitelsky zajímavé díky svým ojedinělým životním projevům. Snad se jim podaří nějaký návrat, tak jako tomu bylo a bývá u spousty jiných druhů sukulentních rostlin.