sukulenty.estranky.cz

Už je tomu hezkých pár let, co jsem Sedum booleanum spatřil poprvé. Stalo se tak v libochovické restauraci Konírna, kde se svého času konala setkání sukulentářů s přednáškami, přinášející aspoň trochu rozptýlení uprostřed dlouhé zimy. Když jsem tam přednášel poprvé, venku bylo zrovna sněhu jako na horách, ačkoliv jsme se nacházeli v nížinách. Společně s řízky jiných rozchodníků, které mi věnovala pořadatelka této akce paní Dáša Petrlíková, jsem objevil v sáčku i trojici větviček drobného druhu, jaký jsem do té doby nikdy neviděl. A co víc, nikdy jsem o něm ani neslyšel. Přitom jsem si myslel, že v případě mexických zástupců rodu Sedum už mne nic nemůže příliš překvapit. 

Přivezl jsem řízky domů, zasadil je do malých květináčků a zbožně si je neustále prohlížel. Rostly neuvěřitelně pomalu. Co přirostlo nahoře, to mezitím dole zaschlo, a tak to šlo nějaký čas pořád dokola. Příčinou patrně byla moje zbytečná opatrnost. Občas se stává, že když člověk získá něco pro něj do té doby naprosto neznámého, navíc asi i vzácného, chová se k tomu s přehnanou úctou. Jakoby to nebyl rozchodník jako všechny jiné z dalekého Mexika. A tak není divu, že mé pěstitelské výsledky v případě Sedum booleanum byly první léta opravdu tristní.

Byla to pro mne výzva, a zároveň jsem si tu kytku zamiloval jako málokterou jinou. Když se mi po letech podařilo sehnat několik dalších, spadla ze mne konečně ta zbytečná opatrnost a naskytla se možnost experimentovat a zkusit tu vzácnost pěstovat od jara do podzimu venku. Zjistil jsem, že se vlastně v ničem až tak neliší od ostatních mexických rozchodníků. Že jí české léto vyhovuje, hojně odnožuje a vypadá na dešti a čerstvém povětří zdravěji než předtím ve skleníku. Jenom ten pomalejší růst jí zůstal. Začal jsem se o tu rostlinu konečně i více zajímat a hledat o ní informace, kterých nebylo ani zdaleka tolik jako o veškerém jejím rodovém příbuzenstvu. Při tomto hledání jsem poprvé narazil na fotografie kvetoucích jedinců. Byl to šok. Naprostá senzace. Od té chvíle jsem v dáli před sebou měl lákavou metu.

Sedum booleanum bylo objeveno v roce 1990 na sádrovcových svazích v severomexickém státě Nuevo León v nadmořských výškách okolo 1340 metrů. O šest let později zveřejnil popis rostliny americký botanik Billie Lee Turner. Stonky drobných keříků této nádherné rostliny dosahují výšky do 15cm, přičemž později mívají sklon k poléhavosti, ačkoliv ve srovnání s drobnými lístky jsou poměrně silné. Rozměry lístků se počítají pouze v milimetrech (délka 7-10, šířka 3-4). Na stoncích narůstají hustě ve čtyřech vertikálních řadách a jejich povrch je pokryt jemnými voskovými šupinkami, způsobujícími šedozelené zbarvení. Listy jsou zakončeny tupou špičkou, zbarvující se při letnění na nějaký čas do červena.

Zatímco spousta jiných mexických rozchodníků při násadě květenství výrazně ztrácí do té doby kompaktní tvar, Sedum booleanum je v tomto ohledu vzácnou výjimkou. Výjimečné jsou ale i její květenství v barvě zářivě červené, složená z několika drobných kvítků. Květenství zůstává za dobrých podmínek přisedlé na vrcholech rostlin a jrho stopka je takřka nepatrná. V kontrastu se světlou barvou drobných listů se jedná o vskutku úchvatnou podívanou. Nám se naskytla poprvé loni na počátku léta. Zatím to bylo pouze jediné květenství, jako by si rostlina řekla, že radost nám sice udělá, ale rozmazlovat nás hned napoprvé rozhodně nehodlá. Ale ta radost byla veliká a opravdová. Právě kvůli takových chvílím člověka pěstování sukulentů nemůže nikdy omrzet, nebo mu přijít po desetiletích stereotypní. Poupata jsme fotili v půli května a zhruba o měsíc později i první otevírající se kvítky.

Sedum booleanum miluje sluneční paprsky v jakémkoliv množství. Když k tomu dostane ještě čerstvý vzduch, je na husté keříčky radost pohledět. Venku od jara do podzimu dobře snáší i trvalejší přemokření substrátu, za které ve skleníku nebo na okenním parapetu může pěstitele trestat hnilobou jinak docela pevných stonků. Přes léto zaléváme jednou týdně vydatně, a často po večerech kropíme. Pokud máme dešťovku, tak klidně i shora na těla rostlin. Voda z kohoutku nebo studny ale může vytvářet na povrchu listů nehezké skvrny z vysrážených solí. Zimujeme v chladu (5-10°C) a při sporadické zálivce zhruba jednou za měsíc a v mírných dávkách, které zamezují zbytečnému prosychání spodních listů. K němu ale nakonec stejně dochází, a proto je po nějakém čase vhodné přistoupit ke zmlazení rostlin. Vrcholové řízky koření vcelku spolehlivě a torza rostlin během sezóny docela spolehlivě obrostou, pokud nejsou jejich stonky už příliš přestárlé a zdřevnatělé.

Je docela možné, že by se z keříčků Sedum booleanum při troše péče a snahy daly vytvořit i docela hezké stromečky, ale zatím na podobné pokusy nebyl čas. Navíc určitě existuje dost jiných sukulentů, mnohem vhodnějších k tvarování. Každopádně by to v případě této krasavice byl běh na dlouhou trať, vzhledem ke zmiňovanému pomalejšímu růstu. Na druhou stranu je zde šance pro pěstitele s chronickým nedostatkem místa, protože tato rostlina ani po letech mnoho prostoru nezabere, zvláště pokud jsou její stonky občas kráceny.

Když už jsem pátral po informacích o rostlině z dnešního článku, začal mne zajímat i původ jejího zvláštního druhového pojmenování. Zjistil jsem, že autorem popisu byla údajně pojmenována na počest v té době nejmladšího ze slavné botanické dynastie Hintonů. Georg Boole Hinton (nar. 1989) je pravnukem zakladatele dynastie a muže úplně stejného jména (1882-1943), který se trvale usadil v Mexiku někdy na počátku 20. století a založil slavný herbář, o který jeho potomci pečují a neustále jej rozšiřují. Druhové jmého „hintonii“ ostatně nese spousta známých rostlin, mezi nimi například i nádherný rozchodník Sedum hintonii. A kdo z kaktusářů by neznal rodové jméno Geohintonia?