SEDUM CLAVATUM
Když jsem tu kytku poprvé viděl, zaradoval jsem se v duchu z nádherné a drobné echeverie. V omylu jsem žil v podstatě až do okamžiku, kdy tento mexický rozchodník u nás ve skleníku poprvé vykvetl. V tu chvíli bylo jasné, že patří do rodu Sedum, pěstování jehož mexických zástupců mne baví rok od roku více. Bohužel ve sbírkách po celé Evropě neustále kolují stále stejné druhy, a kromě několika zdařilých kříženců v posledních letech nic převratného do našich domovů nepřibývá. Od chvíle, kdy jsme tuto rostlinu získali, se zařadila mezi stálice naší sbírky a hraje důležitou roli při každoročním jarním vysazování sukulentních zahrádek.
Barvou i tvarem listů Sedum clavatum opravdu připomíná spíše rostliny rodů Echeveria nebo Pachyphytum. Podobu ještě umocňuje poměrně silný a krátký stonek, ale také nepříliš časté odnožování. Nárůst až čtyři centimetry širokých růžic masitých listů je pomalý, a protože spodní listy v kultuře takřka neopadávají, zůstávají růžice po většinu svého života přízemní. 
V mexické domovině je tomu přesně naopak. Rostliny tam vyrůstají ve spárách takřka kolmých skalních stěn, a drobné listové růžice se silnou voskovitou vrstvou na povrchu takřka bílých listů pouze zakončují často i půl metru dlouhé, holé stonky. Ty visí dolů ze skalních stěn s růžicemi natočenými růstovým středem vzhůru ke slunci.
Zárodky krátkých a poměrně silých květních stvolů se objevují v blízkosti růstových středů už na počátku zimy, ale množství drobných bílých kvítků se otevírá zpravidla až na přelomu dubna a května. Nejsou to květy nijak barevně oslnivé, ale v kombnaci s kompaktní rostlinou jsou působivé. Nejkrásnější bývají květenství těsně před otevřením kvítků.
Pěstitelsky se jedná o rostlinu nenáročnou, pokud jí ovšem dopřejeme dostatek slunce. Vhodné je i letnění, ale na podzim je nutno hlídat poklesy ranních teplot, protože Sedum clavatum je mnohem náchylnější k hnilobě kořenů než ostatní mexičtí zástupci rodu u nás běžně pěstovaní. V zimě je vhodné co možná nejsvětlejší stanoviště a pouze udržovací zálivka. Květenství se objevují pouze když rostlině dopřejeme alespoň krátký odpočinek nasucho, a je zcela jedno, zda kytka odpočívá v teple bytu nebo v chladnějším prostředí skleníku nebo verandy. I bez květů je to ale rostlina mimořádně dekorativní, a pro nás přínosná také při sesazování našich sukulentních zahrádek, protože se barevně, tvarově i velikostí odlišuje od ostatních běžně pěstovaných rozchodníků.
Množení je snadné zakořeňováním nemnoha bočních odnoží, ale také z jednotlivých listů, které koření spolehlivě a vcelku rychle (v létě do týdne). Při letnění bývá odnoží podstatně více, zřejmě proto, že rostlina neroste zdaleka tak živelně jako ve skleníku nebo za oknem bytu. Od jara do podzimu zaléváme pravidelně každý týden, ačkoliv rostlina spolehlivě přečká i dlouhá období sucha klidně i uprostřed našeho horkého léta, aniž by nesla stopy sesychání.
Podobně jako například Pachyphytum oviferum je třeba také tuto rostlinu chránit proti nenechavým prstům zvědavců, kteří ojíněné listy považují často za výtvor z umělé hmoty, nebo se jim pouze nedaří potlačit svoji vrozenou zvědavost a neúctu k cizímu majetku. Přestože se jedná o rostlinu pěstitelsky bezproblémovou, zatím se v našich sbírkách příliš hojně neobjevuje.
