sukulenty.estranky.cz

Na podzim roku 1959 se vydali američtí botanici Myron Kimnach a Reid Moran na výpravu do horských oblastí mexického státu San Luis Potosí. V nadmořské výšce 2100 metrů objevili nad Ranchito de Juarez (poblíž města Zaragoza) rostlinu dosud nevídanou a svým vzhledem se výrazně odlišující od všeho až dosud ve světě sukulentů poznaného. Rostlinu zvláštní především nezvykle silnými stonky a ojedinělým povrchem listů, zdobeným loupajícími se voskovými šupinkami. Vzhledově se Sedum furfuraceum, jak byla rostlina o dva roky později pojmenována, nejvíce podobá příbuznému Sedum hernandezii z mexického státu Puebla, ale tento druh byl objeven ještě mnohem později a popsán teprve v roce 1990.
Sedum furfuraceum je keříčkovitě rostoucí druh s válcovitými listy a zvláštním bělavým zdobením na jejich povrchu. Lístky narůstají hustě na dosti silném stonku a jejich zbarvení bývá nejčastěji tmavě zelené, v přírodních podmínkách často i vínově červené (podobné jako třeba u Sedum stahlii), to většinou v obdobích sucha. Trsy Sedum furfuraceum rostou v prasklinách a prohlubních skal, přistíněny borovými lesy. Tvoří kompaktní keříky, někdy rostoucí na sklách i převisle. Popis uveřejnil Reid Venable Moran (1916-2010), americký botanik a kurátor muzea v San Diegu v roce 1961, kdy ve stejném kalifornském městě rostlina poprvé vykvetla drobnými bílými kvítky, přisedlými na vrcholech stonků.
První kvítky se tehdy objevily zjara, a stejný čas kvetení si Sedum furfuraceum udržuje i v kultuře, a to s železnou pravidelností. V naší sbírce kvetlo asi tři roky po sobě, většinou na přelomu února a března, jen letos se první kvítky objevily již v půli ledna, což lze přisuzovat zvláštnímu, spíše jarnímu průběhu uplynulé zimy. Násadě zprvu takřka neviditelných poupat, které zpočátku vypadají spíše jako otevírající se růstové středy rostlin, předchází umělé období sucha, kdy v chladném skleníku (5-10°C) naše rostliny zaléváme maximálně jednou za měsíc. Tento druh mexického rozchodníku naštěstí netrpí prosycháním a postupným opadem spodních listů, jak jsme tomu svědky u většiny jeho příbuzných. Staré listy se velice zvolna svrašťují a předávají po celý čas šťávu ze svých útrob listům novým. I jejich seschlé zbytky potom ještě dlouho drží na stoncích.
Právě silné hnědé stonky jsou pevným základem rostlin a také dobrým předpokladem k jejich tvarování, k němuž se Sedum furfuraceum zdá být jako stvořené. Zatím rostlinu nepěstujeme tak dlouho, takže jsme žádné větší tvarovací pokusy neprováděli, ale chystáme se k tomu každopádně. Zatím si osvojujeme samotné pěstování, jehož základem je celoroční dostatek světla, zaručující kompaktní vzhled keříků a jejich tmavé zbarvení. A také opatrnější zálivka, vždy až po dokonalém proschnutí substrátu po té předchozí. Rostliny mají vodu kam ukládat a jsou bez ní schopny i za horkých letních dnů vydržet překvapivě dlouho. Nejvíce je zaléváme zjara a pak zase na podzim, většinou jednou týdně, pokud to počasí dovolí. Přes léto udržujeme podobný režim, ale dávky vody snížíme na minimum, protože rostliny patrně nejsou na vedro z našich skleníků z přírody zvyklé. Usuzuji tak aspoň z nadmořské výšky jejich přírodních nalezišť. 
Sedum furfuraceum snese plné slunce i uprostřed českého léta. Vzhledem k tomu, že jsme neměli až do nedávna dostatek rostlin k všelijakým pokusům, nezkoušeli jsme jej zatím letnit pod širým nebem, což se chystáme poprvé napravit v právě nadcházející sezóně. Předpokládáme že s ním nebude problém a dost možná, že pobyt na čerstvém povětří rostliny stimuluje k ještě hojnějšímu odnožování, jak jsme tomu svědky u drtivé většiny letněných mexických rozchodníků. Na rozdíl od nich Sedum furfuraceum dost odnožuje i samo od sebe, bez předchozího krácení vrcholků. Právě to nás vede k myšlence tyto rostliny tvarovat občasným řezem, který se nám osvědčil v minulosti u podobného, jen trochu robustnějšího a výše již zmiňovaného druhu Sedum hernandezii. Vrcholky větví jsou ideální k vegetativnímu množení, o čemž už jsme se měli možnost přesvědčit. Neplánovaně jsme vypěstovali i několik rostlinek z opadaných lístků, které koření spolehlivě a docela rychle.
Sedum furfuraceum patří k pomaleji rostoucím zástupcům rodu a také mezi druhy vzrůstově menší. Proto je třeba při jejich pěstování pamatovat na nádoby odpovídajících rozměrů, protože ty příliš velké znamenají pomalejší vysychání substrátu a v případě nedostatku světla i růstové deformace jinak nádherně kompaktních keříčků. I při celoročním pěstování na jižním nebo východním okně Sedum furfuraceum potěší své pěstitele jarními kvítky, jejichž bílé zbarvení při slunečném počasí přizdobí ještě lehce narůžovělý nádech. 
Zatím se sice jedná o rostlinu pěstovanou v našich sbírkách jen zřídka, ale všeho jenom do času, protože do masivní produkce Sedum furfuraceum už se daly i západoevropské pěstírny. A ty se do pěstování málo atraktivních rostlin zásadně nikdy nepouštějí!
Na úvodním obrázku je trs Sedum furfuraceum s poupaty, na druhém jeden z růstových vrcholků. Třetí fotografie patří jarním květům sice drobným, ale v porovnání se samotnou rostlinou docela nápadným. Na čtvrtém snímku je keramická miska, osázená již odkvétajícím hustým trsem a na posledním pak jeden mladý keřík s tlustým kmínkem, na němž je patrné, že by z něj při troše snahy mohl časem vzniknout docela hezký stromeček.