sukulenty.estranky.cz

Tento sukulentní rozchodník z mexického státu Oaxaca je pro český způsob léta jako stvořený. Rostlina je mezi našimi sukulenty nepřetržitě zastoupena ve větším či menším množství po celou dobu našeho pěstování. Předurčuje ji k tomu nádherné zbarvení na plném slunci, odolnost i snadné množení. Pohled na její listy uprostřed léta je úchvatný.
Světle zelené lístky s voskovitým povlakem na povrchu jsou dužnaté, takřka válcovité, mírně prohnuté  a zakončené tupou špičkou. Ta se v průběhu léta zbarvuje do červena. Zprvu se objevují pouze droboučké červené tečky, rozseté nepravidejně po povrchu listů, ale ty se nakonec doslova slévají v jednu větší plochu.
Venku pěstované rostliny přirůstají pomaleji, a jejich výška obvykle nepřesahuje 10 centimetrů. Pokud jsou pěstovány stísněné mezi jinými druhy, pak bývají dokonce sotva poloviční. Protože po určité době jejich stonky dřevnatějí, provádíme pravidelné zmlazování. Pokud jsou zbytky stonků ještě polodřevité, stanou se z nich mateční rostliny, které odchovají ještě několik generací potomstva. Z dřevnatých stonků už  nevyroste nic, a proto končí na kompostu.
Sama rostlina příliš odnoží nevytváří, ale při letnění se v tomto ohledu více činí. Nemusím zdůrazňovat, že je to kytka na plné slunce, kterého jakoby neměla nikdy dost. Od jara do léta má ráda hodně vody, v zimě pak zaléváme pouze mírně a sporadicky. V tomto období částečně ztrácí své letní zbarvení a spodní listy částečně opadávají. Jejich množství v suchém prostředí teplých bytů se ještě zvyšuje. Poklesy teplot toleruje k bodu mrazu, a v zimě také vykvétá zářivě žlutými kvítky na krátkém stvolu.
Občas je v literatuře uváděna jako vhodný objekt k tvarování sukulentních bonsají, ale to je naprostý nesmysl. Díky opadavosti a dřevnatění stonků vypadá „tvarovaná“ jako opelichaná kytka, v které je náznak bonsaje možno spatřit pouze za podpory růžových brýlí. Stromkovitý tvar si udrží pouze dočasně, ale jedná se o dočasnost opravdovou, ani vzdáleně nepřipomínající tu v podání Brežněvových okupantů v železných maringotkách na konci prázdnin roku 1968.
O to větší využití skýtá rostlina při našem sesazování sukulentních zahrádek (na fotografii uprostřed svých příbuzných a českého léta) nebo při normálním pěstování v hezkých keramických nádobách. Ty vždy osazujeme zakořeněnými řízky, které se dobře sází a vyplní prakticky veškerý prostor v nádobě.
Při pomalém růstu na plném slunci a následném odnožování se záhy vytvoří nádherné trsy těl, která hrají všemi barvami. Ještě na konci zimy je na těchto rostlinách patrné, že pocházejí z loňského letnění. Také po krátkém podzimním odpočinku již před vánoci začínají nasazovat květní stvoly, na nichž se kvítky rozvíjejí po celou zimu.
Listy tohoto druhu bývají lámavé, i když tato nepříjemná vlastnost se pobytem venku částečně vytrácí. Opadaných listů využíváme k množení tak, že je přihodíme na substrát mezi stvoly. Ačkoliv příliš prostoru v miskách nemají, přesto si své místo na slunci nakonec vybojují. Sedum pachyphyllum doporučuji každému obdivovateli pestrých barev a jejich neustálých proměn, v nichž je zrovna tahle kytka opravdovým mistrem. Jakékoliv chyby v pěstování svému majiteli dává včas a opakovaně najevo, aniž by uhynula. Příliš dlouhé sucho zvýšeným opadem listů, nedostatek světla jejich řídkým nárůstem a brčálově zelenou barvou. Pro svou spokojenost, znamenající pochvalu svému pečovateli disponuje Sedum pachyphyllum výrazem, který vidíte na úvodní fotografii.
Na dalších snímcích je pak skupinka rostlin v listopadu ještě se zbytky letního zbarvení na koncích listů, následuje kvetoucí rostlina na konci února a detail zářivě žlutého květenství. Na závěr ještě jedna vzpomínka na léto, kde můžete Sedum pachyphyllum vidět uprostřed svých pestrobarevných příbuzných z čeledi Crassulaceae.