SEDUM STAHLII
Je to tak trochu zlobivé mexické dítě, ale pohledné a zajímavé. A s jistou dávkou pěstitelovy trpělivosti nakonec i docela snesitelné. Přes veškerá úskalí, spojená s pěstováním té kytky, se na její masivní produkci dokonce už vrhly i západoevropské velkopěstírny. Z nich také pocházela úplně první rostlina Sedum stahlii, kterou jsem někdy v polovině devadesátých let minulého století nalezl uprostřed sukulentní směsice v jednom jihlavském supermarketu. Odnesl jsem si ji tehdy domů už notně vytáhlou a napůl opadanou a okamžitě ji vysvobodil z betonového sevření totálně vysušené vláknité rašeliny. A pak začalo krůček za krůčkem krocení toho obtížně zvladatelného živlu.
Sedum stahlii pochází z mexických států Veracruz a Puebla, kde roste v nadmořských výškách 1200 až 2440 metrů. Je to rostlina v rámci rodu naprosto nezaměnitelná díky svým eliptickým lí
stkům červenohnědého zbarvení, jejichž povrch je hustě porostlý drobnými chloupky. V kultuře lístky obvykle dorůstají délky do jednoho centimetru při zhruba poloviční šířce. Pokud rostlina dostane maximum slunečních paprsků, pak narůstají na tenkém stonku hustě. Stonek roste po nějakou dobu vzpřímeně, ale později většinou začne poléhat. Spodní lístky často opadávají, ale je jich možné využít k dalšímu množení. Rostlina je celkově křehká, a pěstitel by tuto skutečnost měl mít při manipulaci s ní neustále na paměti. Podle našich dosavadních zkušeností existuje pouze jediný způsob, jak Sedum stahlii alespoň dočasně křehkosti a opadavosti listů zbavit, a tím je letnění pod širým nebem. Sedum stahlii je kytka docela obyčejná, ale co se týče pěstování, chce prostě své. Plné slunce je v jejím případě opravdu alfou i omegou úspěchu. Pokud ho rostlina dostane, snese i hodně vody. Čím jsou jí listy plnější, tím méně se pak odlamují od stonku. Pod širým nebem zároveň sílí pokožka na jejich povrchu a mění se i jejich zbarvení, na čemž má zásluhu nejenom slunce, ale také výrazné rozdíly mezi denními a nočními teplotami a v neposlední řadě ranní rosa, 
kterou během letních veder můžeme částečně nahradit i pravidelným kropením rostlin. Sedum stahlii si díky chloupkům vodu na povrchu listů udrží mnohem déle než jiné mexické rozchodníky, běžně pěstované v našich sukulentářských sbírkách.
S příchodem podzimu zálivku postupně omezujeme a na zimoviště rostliny pokaždé stěhujeme v absolutně suchém substrátu, protože v opačném případě jejich až dosud kompaktní tvar vezme za své během několika dnů! V zimě je pak zálivka pouze udržovací, jen aby zbytečně neprosychaly spodní listy, čemuž se ale na sklonku zimy beztak nevyhneme. Proto je u tohoto druhu vhodné občasné zmlazování. Zimní teploty mohou klesat až k bodu mrazu.Trvalo skoro dvacet let
, než u nás Sedum stahlii poprvé vykvetlo, a to jsme ho každoročně pěstovali desítky plných květináčků. Už to vypadalo, že se snad žlutých kvítků nikdy nedočkáme. Mezitím jsme dostali fotografie od pana Řídkého z Třebíče, jemuž Sedum stahlii spolehlivě a hojně kvetlo i za oknem panelákového bytu, když předtím bylo celé léto pěstováno venku pod širým nebem. Když nám fotky posílal, vyslovil domněnku, jestli naše rostliny nekvetou právě proto, že je tak často zmlazujeme, aby vypadaly pořád hezky. Je dost možné, že měl tehdy pravdu. Netrvalo však dlouho, a konečně jsme se dočkali i my, aniž bychom cokoliv měnili v dosavadním způsobu pěstování, ale možná tomu dopomohla pouhá shoda okolností. V červnu loňského roku totiž naše letněné sukulenty potkala hotová pohroma v podobě silného krupobití, provázeného ještě silnějším větrem a p
řívalovými lijáky. Kroupy pomlátily spoustu rostlin a Sedum stahlii to vzhledem k výše uvedeným skutečnostem odneslo skoro ze všech nejvíce. Na některých stoncích nezůstal po tom řádění živlů jediný lístek a některé zcela zmizely z povrchu zemského, protože byly kroupami doslova zatlučeny do země. Netrvalo ani dva týdny, a na koncích těch šťastnějších jedinců Sedum stahlii se objevila první poupata. Lze předpokládat, že rostliny podvědomě cítily ohrožení. Zřejmě bude něco pravdy na tvrzení, že všechno špatné je k něčemu dobré!
Sedum stahlii ale pěstujeme především kvůli nádhernému zbarvení jeho droboučkých lístků. Jejich barva je naprosto nezaměnitelná, a během jediné sezóny bývá rok co rok značně proměnlivá. V některých obdobích bývá cihlově hnědá, zatímco jindy červenohnědá, a jsou období, kdy se listy
Sedum stahlii svým zbarvením nápadně podobají přezrálým malinám. Právě díky těm vzváštním odstínům je Sedum stahlii už dlouhá léta neodmyslitelnou součástí našich společných sezónních výsadeb, jimž říkáme sukulentní zahrádky a které bývají rok co rok naší opravdovou sukulentářskou radostí. Sedum stahlii je ve společných výsadbách rostlinou univerzální.Menší (nižší) trsy můžeme využít ve společnosti drobnějších příbuzných bochánkovitho růstu, přerostlejší zase sesazovat třeba i se stromečkovitými tlusticemi. I v hodně pestré společnosti se tato rostlina nikdy neztratí. Sedum stahlii je kytka pěstitelsky jednoduchá a mimořádně odolná, ale jen za předpokladu že dostane co žádá. Kdo se ji snaží o maximum slunečních paprsků ošidit, může se rovnou rozloučit s jejím typickým zbarvením i kompakt
ním nárůstem listů. Stačí dva či tři týdny strádání, a z docela hezkých červenohnědých bochánků zůstane jen nevzhledné tmavě (v horším případě světle) zelené roští, visící přes okraje květináče. I při dodržení základních podmínek je nutné čas od času přistoupit k zmlazení, protože přerostlé holé stonky s několika lístky na koncích bývají velmi nevzhledené.Pokud se ale pěstitel chce dočkat drobných žlutých kvítků, asi nejlépe udělá, když několik stonků Sedum stahlii nakonec přerůst přece jenom nechá.
Sedum stahlii je kytka, s kterou jsme si na sebe museli chvilku zvykat. Po těch dvaceti letech na ni ale nedám dopustit. Snažím se vyjít jí v jejích požadavcích maximálně vstříc, a ona mi to každoročně vrací svým neopakovatelným zbarvením, za něž ani šlechtitelé sukulentů čeledi Crassulaceae zatím nenalezli adekvátní náhradu.
Na úvodní fotografii je malý trs Sedum stahlii v květináčku o průměru 5,5cm, na druhé stejných květináčků pod širým nebem už celá mísa a na třetí drobné lístky tohoto mexického rozchodníku zblízka. Obr. č. 4 zachycuje jeho lístky pokryté ranní rosou a na pátém snímku je jeden z těch vytoužených kvítků z konce června loňského roku. Na obr.č. 6 pak Sedum stahlii ve společnosti Sedum nussbaumerianum a Pachyphytum compactum, na předposlední fotografii zase v keramickém korýtku od Součků ze Šťáhlav s příbuzným mexickým druhem Sedum pachyphyllum. A na závěr ještě dva bochánky Sedum stahlii v pestré společnosti dalších sukulentíků čeledi Crassulaceae.
