sukulenty.estranky.cz

Jsou v říši sukulentů druhy, které se zdají být docela obyčejné, a přesto nás uchvátí hned na první pohled. Zatoužíme po nich, ale někdy nezbývá  než čekat, až se konečně objeví v nějaké nabídce. Přesně tak tomu v mém případě bylo s drobným mexickým rozchodníkem Sedum versadense. V tuzemských nabídkách se ale rostlina neobjevovala a neobjevovala, a nádherné internetové obrázky z přírodních nalezišť (stát Oaxaca) byly jen slaboučkou náplastí. Nakonec mi tehdy pomohla náhoda. Na návštěvu naší sbírky se zrovna chystala paní Dáša Petrlíková, majitelka patrně nejrozsáhlější sbírky rozchodníků u nás. Když jsme procházeli skleníkem, řeč samozřejmě přišla i na tu nádhernou kytičku s drobnými chlupatými lístky a v rámci rodu i nezvykle velkými květy. V únoru následujícího roku jsem pak jel poprvé přednášet do Libochovic, kde „Povídání o sukulentech“ už podvakráte pořádala právě paní Petrlíková, společně se svými přáteli z roudnického kaktusářského klubu. V restauraci Konírna se přede mnou na stole kromě skvělých pokrmů zdejšího kuchaře objevila i malá krabička, ukrývající pár pokladů z mexické sukulentní klenotnice. Mezi nimi byly i kousky Sedum versadense, které jsem potom doma rozporcoval na ještě menší kousky ve snaze vytvořit základ budoucí kolonie této nádherné rostliny v naší sbírce.
Své druhové jméno rostlina získala podle místa nálezu. Versada se to místo jmenuje, a leží někde napůl cesty mezi Tomellin a El Parian. Je to horská oblast mexického státu Oaxaca, a pokud mne paměť neklame, někde blízko by asi měla růst i sněhobílá Echeveria laui (Tomellin Canyon). Sedum versadense bylo popsáno již roku 1911 (Ch. Thompson) podle rostliny ze sbírky Williama Trelease (Missouri Botanical Garden).
V roce 1947 byla popsána ještě jedna podobná rostlina, objevená o pár let dříve v kopcích nad San Miguel Tenango, a pojmenovaná  jako Sedum chontalense. Dnes je již přiřazena k Sedum versadense, ale někteří botanici ji považují spíše za poddruh (S. versadense var. chontalense). Další poddruh objevil až v roce 1982 slavný botanik, pěstitel a šlechtitel Myron Kimnach (např. Crassula 'Buddha's Temple'). Nazval jej  Sedum versadense var. villadioides. Tyto rostliny mají menší úzké listy, jejichž horní strana je hladká. Podle fotografií z přírody opravdu rostou na lokalitách společně se zástupci příbuzného rodu Villadia!
Sedum versadense var. versadense má listy chlupaté po celém povrchu, a jejich spodní strana se zbarvuje do červenofialova. Podobně a ještě mnohem výrazněji se na plné sluneční palbě zbarvují celé listy, ale protože jsme zatím naše rostliny Sedum versadense neletnili pod širým nebem, zmíněného efektu jsme se dosud nedočkali. Jinak je ale S. versadense rostlina vcelku odolná. Dá se říci, že chlad snáší určitě mnohem lépe než vedro. Během letošních letních veder se objem našich rostlin v makrolonovém průchoďáku zmenšil snad na polovinu, a menší výhony se doslova zavrtávaly do země. V přírodě Sedum versadense roste v nadmořské výšce okolo dvou tisíc metrů, což vysvětluje i chování rostlin v našem skleníku uprostřed českého léta. Plné slunce a přiměřené dávky vody udržují listové růžice (cca. 2cm) Sedum versadense po většinu roku kompaktní. Jakmile bychom to ovšem s vodou přehnali, mezery mezi listy se začnou povážlivě zvětšovat a z rostlin se zanedlouho (a na dlouho!) stává nevzhledná masa zeleně se sklonem k poléhavosti či převislosti. Vodu proto podáváme klidně častěji, ale vždy jen v malých dávkách, a teprve když se růžice znovu stáhnou do původní polohy. Kropení za letních večerů rostliny rozhodně také uvítají.
Kompaktní tvar rostlin bere částečně za své na konci české zimy, kdy se chystají kvést. Tou dobou je zaléváme ještě opatrněji, protože jejich protahující se vrcholy už tak nepůsobí příliš povzbudivým dojmem. Jarních květů bývá opravdu hodně, a v rámci rodu jsou i nezvykle velké. Podle množství slunce v době kvetení bývají buď čistě bílé, nebo lehce narůžovělé. Sucho rozhodně nemá na jejich zdárný vývoj žádný vliv.
Protože rostliny se kvetením značně vysílí a později hynou, stihnou se ještě předtím vcelku dokonale postarat o potomstvo. To vyrůstá z úpatí kvetoucích rostlin ve formě axiálních výhonů. Mnohdy se tyto výhony objevují už ve chvíli, kdy se rostliny kvést teprve chystají. Každopádně ale dříve či později zcela zarostou torzo původní rostliny. Tím je vyřešeno i snadné množení Sedum versadense, protože bočních výhonů bývá obvykle dostatečné množsví. Další možností jsou potom lístky (listeny) na vytáhlém květním stvolu. Bývá jich také hodně, a škoda jich tedy nevyužít, protože později by beztak přišly na zmar při postupném odumírání květenství i celé rostliny. Množení z listů je velice efektivní. Rostlinky ze zjara zakořeněných listů do roka spolehlivě vykvetou, pokud samozřejmě rostlinám dopřejeme to málo, co od nás žádají. Maximum slunečních paprsků, opatrnější zálivka po celý rok (v zimě jen sporadická), a průběžné ostraňování všeho suchého kvůli savým škůdcům, kterým měkké listy Sedum versadense náramně chutnají. Když k tomu přidáme ještě možnost chladného zimování (0°-10°C), záplava nádherných jarních květů je zaručena. Slušná kolonie květuschopných Sedum versadense se vejde do květináčku o průměru 5,5cm, jak můžete vidět i na trojici závěrečných fotografií v tomto článku. Na té první je trs S. versadense v malé keramické misce, na druhé pak nakvétající rostlina, obrůstající již bočními výhony. Na třetím snímku jsou malé růžice, namnožené z jednotlivých listů.