sukulenty

Rod Senecio tvoří na první pohled velice nesourodé společenství rostlin s velice rozsáhlým areálem přírodního výskytu. Pouze malá část z takřka 1500 druhů je sukulentní, a pouze několik z nich se zcela běžně pěstuje u nás. O nesourodosti svědčí i nejznámější zástupce rodu v našich sbírkách, kterým bezesporu jsou pověstné zelené korálky Senecio rowleyanus. Následuje řada druhů se zářivě modrými a silně ojíněnými listy (např. S.talinoides nebo S.repens) nebo sněhobílé a trochu náladové Senecio haworthii, které řadím mezi vůbec nejkrásnější druhy z celé sukulentní říše. S rostlinou o níž je tento článek jsem se seznámil až mnohem později než s výše jmenovanými, ale zato od té doby Senecio fulgens v našem skleníku setrvalo až dodnes hned v několika podobách.
V přírodě roste na rozsáhlém areálu v jižní Africe, na což je rostlina vybavena podzemním labyrintem tlustých kořenů, které jí umožňují velice ekonomicky hospodařit s vodou. To ostatně dělá i v kultuře. Když se rostlině určí nějaký řád, a zároveň jí vyhovíte v jejích požadavcích na maximum světla, stane se za krátký čas ozdobou vaší sbírky. Je třeba ji trochu krotit, protože výhony s šedofialovými listy (ze spodní strany často fialovými) rostou v určitém období poměrně živelně.
Pravidelně odstraňuji všechny výhony koncem podzimu. Má to hned dvě výhody. Rostlinu udržím v přijatelném tvaru a velikosti, a zároveň spokojeně přečká období nejkratších dnů, kdy by starší výhony ztrácely kompaktní tvar i zbarvení listů a část jejich voskovitého povlaku. Rostlina tak svoji energii investuje do tvorby výhonů nových, což nějaký čas trvá. Zprvu se na mnohých místech ztloustlých kořenů objeví lesklá modrofialová místa, na nichž později vyrůstají listy. Jsou zpočátku uspořádány do takřka pravidelné růžice, takže silně připomínají echeverie, ale podoba pomine o něco později. Květy se objevují koncem léta, jsou droboučké a uspořádané v květenstvích, připomínajících nerozvinuté karafiáty. Květenství jsou zářivě červená s malým přídavkem žluté, a květní stvol často dosahuje až půlmetrové výšky. Obvykle na rostlině ponechávám pouze část stvolů, kterých často tvoří více. Ne snad že by rostlinu vysilovaly, ale mají sklon k poléhavosti a rostlina nevypadá příliš dekorativně. Květenství vydrží neuvěřitelně dlouho svěží, ale bezprostředně po odkvětu je odstříhávám těsně nad nejmladšími listy. Jejich zbytky pak odstraním kroutivým pohybem, jakmile dokonale zaschnou.
S vodou není třeba od jara do podzimu šetřit, protože rostlina ji přijímá v jakémkoliv množství a snadno si s ní poradí.Podmínkou tohoto způsobu zálivky je ale maximum světla, a ještě lépe letnění na plném slunci.
Množí se velice snadno z vrcholových řízků, které vytvářejí mohutný kalus. Koření stoprocentně za poměrně krátkou dobu (v létě i za týden). Při přesazování vždy o kousek povysadím kořeny (obvykle o 1-2cm), které tvoří nádherné bizarní propletence. Také jejich řízkováním lze získat potomstvo, ale příliš to z vlastní zkušenosti nedoporučuji.
Ještě je třeba upozornit na vhodnost průběžného odstraňování starých listů, které neopadávají samy jako u některých tlustic a jiných sukulentů. Zůstávají neustále na stonku, a v jejich záhybech snadno nacházejí úkryty vlnatky, které jinak rostlinu nenapadají.
Doporučuji tuto rostlinu i začínajícím pěstitelům, protože snáší i nejrůznější pěstitelské přehmaty, ale přesto kvete vcelku pravidelně. Pro lidi s trochou fantazie je jako stvořená.