Jdi na obsah Jdi na menu
 


SINNINGIA BULLATA

27. 10. 2019
dscn6721.jpgPřestože neprobádaných míst na naší planetě neustále ubývá, pořád ještě jsou objevovány a následně popisovány nové a nové druhy kaktusů i jiných sukulentů. Čas od času ten nález stojí opravdu za to. To když se nově objevená rostlina výrazně liší od všeho dosud známého a zároveň je i atraktivní pro amatérské pěstitele, mezi něž se posléze rychle rozšíří. A to je i případ rostliny z dnešního článku. 
Sinningia bullata byla objevena na jihu Brazílie v roce 2006, což je z botanického hlediska v podstatě nedávno. Provizorně byla označena jako Sinningia sp. Florianópolis podle hlavního města brazilského státu Santa Catarina. Teprve o čtyři roky později byla popsána jako Sinningia bullata (Chautems, Peixoto), ale v té době už se dávno zabydlela ve sbírkách pěstitelů po celém světě, u nichž si získala velkou oblibu díky krásným květům i svému nevšednímu vzhledu. 
Základ rostliny tvoří zploštělé kulovité hlízy, tvarově podobné zásobním orgánům dscn2264.jpgspousty známějších druhů siningií (mj. Sinningia iarae, S. leucotricha), včetně mělké prohlubně v horní části, z níž vyrůstají olistěné stonky. A právě listy jsou skutečně výraznou ozdobou této brazilské krasavice. Jejich horní část je sytě zelená, jakoby pomačkaná a krabatá, zatímco spodní je pokryta hustým porostem bílých chlupů, přecházejících i na řapíky a později také na poupata. Obě plochy listů jsou jako dva zcela odlišné světy, ve vzájemném propojení nabízející milovníkům sukulentů neskutečnou podívanou. Díky nevšedním vzhledu rostliny a její přirozené kráse jsme mnohem snáze vydrželi čekat na první květy, protože na ni byl moc hezký pohled i bez nich.
Nakonec jsme se přece jenom dočkali. První zárodky poupat jsme pozorovali někdy na sklonku loňských prázdnin. Zprvu jsme si nebyli vůbec jistí, protože to docela dobře mohly být jen náznaky nových listů, narůstajících na slunečném stanovišti hezky hustě. Za pár dnů ale bylo jasno. Báli jsme se, že je nestihneme nafotit, protože se blížila dovolená a náš odlet do teplejších krajin. Nakonec jsme to stihli, jen bylo příliš slunce, než aby se dala nafotit nádherně jemná kresba v jícnech těch kvítků, dscn2751.jpgkteré podle literatury mají být oranžovočervené, ale v těch našich bylo té červené mnohem více. Nejrůznější její odstíny potom vytvářejí uvnitř květů tu nádheru, za loňského slunečného podzimu objektivem jen částečně postižitelnou. 
Sinningia bullata mi v minulosti padla do oka na mnoha fotografiích a byl jsem rozhodnut, že její pořízení je pouze otázkou času. Vše se nakonec odehrálo během jediného podzimního dne, kdy jsme u nás doma pořádali tradiční akci „Babí léto se sukulenty“. Nejprve přijela paní Markéta Bergerová z nedalekého Větrného Jeníkova a přivezla nám několik malých semenáčů této nádherné rostliny. Siningie jí opravdu jdou. Je to okenní pěstitelka, které hojně kvete úplně všechno, a taky plodí. Z vlastních semen pak získává potomstvo, o které se s námi čas od času podělí.dscn2824.jpg
Jen o pár hodin později nás navštívila paní Vierka Vráblová ze Slovenska, dá se říci, že také už pravidelná účastnice našich akcí. A ta přivezla rostlinu stejného druhu, jen řízkovanou. Sukulentáři jsou přesvědčeni, že řízkovanci zpravidla nedosahují krásy semenáčů. U některých druhů to platí beze zbytku, u jiných (např. trichodiademy) to je pravda pouze částečná, nebo spíše léta živený mýtus. V případě Sinningia bullata je tomu téměř naopak, zvláště pak pohledem milovníka kaudexů a stromků s tlustými kmeny. 
Oproti semenáčkům totiž řízkovanec od paní Vierky tvořil opravdový kmen, dole u země ztloustlý a plynule pokračující ke koruně. Kdybych v ní nespatřil charakteristické krabaté listy, skoro bych pochyboval, že se jedná o Sinningia bullata. Téměř na den přesně za dva roky nám právě tato rostlina ukázala první dvojici květů. Ty dva roky jsem skřípal zuby při čtení článku Honzy Gratiase, který v něm uvádí, že tato rostlina je ochotna kvést prakticky pořád a je jí úplně jedno, panují-li zrovna letní vedra nebo nastal adventní čas. Okolo 20. září jsme pořídili fotografie kvetoucí rostliny a když jsme se 6. října vrátili z dovolené, stejné kvítky stále ještě rostlinu zdobily. K mé velké radosti jsem tehdy spatřil zárodky poupat i na vedle stojících semenáčích od paní Bergerové, které za ty dva roky docela pěkně narostly. Jejich květy pak prozářily naši zimní zahradu.
 dscn2811.jpg   dscn2812.jpg
Naše siningie jsme zprvu pěstovali v polostínu, maje na paměti, že všechny pocházejí z okenního pěstovaní a na sluneční palbu a peklo skleníku nemohou být zvyklé.dscn4071.jpg Loni jsem je ale hned zjara přestěhoval  do letního makroloňáku, kde zaujaly stanoviště pod vyššími korunami portulakárií. Slunce tedy dostatek, jen jeho paprsky lehce roztříštěné větvemi afrických stromků. Sinningia bullata se v tom vedru ukázala být rostlinou velmi žíznivou. Kromě dvojí zálivky týdně jsme rostliny po večerech navíc pravidelně kropili. Ještě po ránu se pak voda třpytila v záhybech krabatých listů, zcela již zakrývajících hlízy. Vypadá to, že jim naše péče šla k duhu. 
Na podzim zálivku postupně omezujeme a rostliny stěhujeme do zimní zahrady, kde je přece jen tepleji než ve skleníku. Siningie by klidně přezimovaly i v chladu a při současné velikosti i zcela nasucho, ale právě tento druh je natolik ozdobný listy, že nám je líto je nechat zcela opadat. Ty starší samozřejmě s příchodem podzimu začínají žloutnout a opadávat. Ale co kdyby se náhodou rozhodly kvést i uprostřed české zimy, jak o tom píše Honza Gratias? 
Podobně jako u známějších druhů, i v případě Sinningia bullata je vhodné příliš přerostlé výhony krátit až v samém jejich úpatí. V jejich okolí zanedlouho vyrazí několik nových, pod nimiž záhy zmizí i celá hlíza. Pokud se ale těšíte na květy, výhony ponechte i přerostlé a často nevzhledné, protože právě z nich rostliny kvetou nejčastěji, jak jsme se mohli později sami přesvědčit. 
Sinningia bullata se množí převážně výsevem. Údajně se jedná o rostlinu samosprašnou, o čemž se snad budeme mít možnost přesvědčit v budoucnu i my. První skupinka kvítků však po sobě žádné náznaky plodů nezanechala. Rostliny v brazilské přírodě často rostou na takřka kolmých skalních stěnách, kde vytvářejí na dlouhých stolonech dceřinné hlízky, vybízející k snadnému vegetativnímu množení. Prostě spolehlivá pojistka v boji o přežití. Jak nám ukázala Vierka Vráblová, jde to v našich podmínkách i klasickým řízkováním, navíc s velmi pozoruhodnými výsledky.dscn7086.jpg
Sinningia bullata navíc disponuje výrazným hybridizačním potenciálem. Existují její kříženci s mnoha dalšími druhy. Při prohlížení fotografií na netu mne zaujaly především květy Sinningia bullata x eumorpha. V nejrůznějších odstínech růžové mívají takřka bílé jícny, zdobené růžovou kresbou, jemnou, decentní a přesto velmi výraznou. Vzhledem k značné variabilitě Sinningia eumorpha bývá pestré i potomstvo vzniklé z takového křížení, které si navíc zachovává ve většině případů krásné listy jako dědictví po rostlině z dnešního článku. 
Obr.č.1 - jeden z mladých semenáčů od paní Bergerové, č.2 – a další po dvou letech pobytu u nás, č.3 – první poupata na řízkovanci od Vierky Vráblové, č.4 – a první květy v září na stejné rostlině, č.5 a 6 –  podzimní kvetoucí stromeček a jeho nádherně ztloustlý kmínek, č.7 – první listopadová poupata na jednom se semenáčů, č.8 – a jeden ze semenáčů, čerstvě obrůstající po zmlazení.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář