SINNINGIA IARAE
Poslední dvě desetiletí přinesla výrazné obohacení nabídky rostlin z daleké Brazílie, jimž hlízy umožňují přežít i relativně dlouhá období sucha. Během vegetačního období z nich pak vyrůstá nevelké množství listů, v mnoha případech i velice dekorativních. Největším lákadlem jsou ale květy výrazných barev a často i birazních tvarů. Asi nejznámějším a nejdéle u nás pěstovaným druhem z této skupiny rostlin čeledi Gesneriaceae (podpětovitých) je Sinningia leucotricha, o níž jsme v minulosti na našem webu už také psali (Pěstitelská praxe/21.5. 2011).
Na konci loňského léta se nám ozvala paní Markéta Bergerová, pěstitelka sukulentů z nedalekého Větrného Jeníkova, zda-li bychom neměli zájem o jí vypěstované semenáčky příbuzného druhu Sinningia iarae. Přiznám se, že se o tyto rostliny příliš nezajímám, i když jejich nádherné květy pochopitelně lahodí i mým očím. V rychlosti jsem zapátral na internetu, nalezl článek Honzy Gratiase v kaktusových internetových novinách (Pavlíčkových) a poprvé spatřil ty nádherné, zvláštně červené květy, na koncích opatřené jakousi záklopkou.
Zanedlouho k nám paní Bergerová přivezla zmíněné rostliny s hlízkami o průměru od jednoho do dvou centimetrů a nádherně hebkými listy, vyrůstajícími z jejich mírně propadlých středů. Zároveň se nabídla, že nám na blížící se podzimní výstavu sukulentů v jihlavském muzeu zapůjčí svoji právě rozkvetlou dospělou rostlinu Sinningia iarae. A k tomu že by mohla vystavit ještě svoji sbírkovou rostlinu Sinningia leucotricha, která se také právě chystá kvést. Byl jsem té nabídce rád, protože každá kvetoucí rostlina výstavu vždy výrazně oživí. Jen mi připadlo divné, že Sinningia leucotricha pokvete v době, kdy její sezóna obvykle pozvolna končí. V naší sbírce tento druh už dvě desetiletí s železnou pravidelností kvete s příchodem jara, bezprostředně poté co zakončí svůj dlouhý zimní spánek v bezlistém stavu.
Když paní Bergerová své dospělé rostliny přivezla, moje nadšení neznalo mezí. Záplava červených květů Sinningia iarae byla naprosto nepřehlédnutelná, stejně jako nádherný exemplář její brazilské příbuzné. Přiznám se, že jsem tak nádhernou rostlinu Sinningia leucotricha ještě nikdy předtím na vlastní oči neviděl.
Když jsme pak na výstavě společně stáli nad těmi rostlinami, zjistili jsme, že kromě zalíbení v sukulentních i jiných rostlinách nás pojí ještě absolvování stejné textilní školy v nedalekém Heleníně. Jen paní Markéta se narodila ve stejném roce, kdy jsem já maturoval. Byl jsem zvědavý jak své rostliny zimuje, že kvetou takhle na podzim, a ne zjara, jak je tomu u nás i v drtivé většině ostatních sukulentářských sbírek, a jak bývá i uváděno v odborné literatuře. Sdělila mi, že nemá možnost chladného zimování, a tak rostliny zalévá celoročně a po celý rok je také za oknem své domácnosti udržuje v olistěném stavu. Znovu se potvrdilo, co jsem nedávno psal v jednom článku. Všechno jde, když se chce.
Protože stonky mnohých z přivezených semenáčů Sinningia iarae po rozsazení ze sadbovačů začaly poléhat, rozhodl jsem se u takových jedinců přistoupit k radikálnímu zkrácení zelených výhonů bezprostředně nad místem, kde vyrůstaly z hlízek.
Ty jsem pak občas zaléval, stejně jako rostliny, na jejichž vrcholech listy zůstaly zachovány. Reakce hlízek na sebe nenechala dlouho čekat. Zhruba za týden po zkrácení se blízko jejich středů začaly objevovat první zárodky nových výhonků. Často jich bylo hned několik (zatímco předtím obvykle pouze jediný), ale nakonec v boji o vodu a své místo na slunci zvítězily jen dva, výjimečně i tři nejsilnější. Několik takto upravených rostlin jsem zkoušel ponechat úplně nasucho, ale výsledek byl naprosto stejný. Jen čerstvé výhonky zůstávaly o maličko menší, nikoliv však povadlé. Mezitím jsem během letošní teplé zimy takto radikálně zkrátil většinu zeleně i ze zbývajících rostlin. Po celou zimu jsem je zaléval jednou za týden, a jen opravdu mírně. Jsem zvědav, zda se s příchodem opravdového jara objeví na vrcholech některých z nich také ty nádherné květy, které mám pořád v živé paměti z podzimní výstavy, a které zachytil Ivanin fotoaparát ze všech možných úhlů pohledu.
Sinningia iarae byla popsána teprve roku 1995 (Alain Chautems), a její domovinou jsou skalnaté partie v brazilském státě Sao Paulo. Podle údajů v literatuře a na nejrůznějších odborných webech tam roste na lehce přistíněných stanovištích, ale i na místech plně osluněných. Její květy vydrží zpravidla 3-4 dny, poté vadnou a opadávají. V teplém prostředí bývá tento proces samozřejmě ještě trochu urychlen. Kaudex (nebo spíše hlíza) Sinningia iarae může dorůst průměru 6cm, a zelené výhony dosahují v přírodě výšky až čtyřiceti centimetrů. Doufám že v kultuře nic podobného nehrozí, ale jak jsem se měl možnost přesvědčit, nůžky v takovém případě fungují naprosto spolehlivě.
Podobně jako ostatní druhy, i Sinningia iarae se množí takřka výhradně výsevem drobných semen. Podle zkušeností paní Bergerové je patrné, že vše jde v případě této brazilské krasavice velmi rychle, a zmíněných dvou centimetrů průměru rostliny z výsevu dosahují během jediného roku.
Sinningia iarae bývá prý také často používána při hybridizačních pokusech, jejichž cílem je získání pestré palety barev květů. Ochránci botanické čistoty v řadách sukulentářů asi nad podobným počínáním zaskřípou zuby, ale to je tak všechno, co s tím mohou dělat. Mne osobně by docela lákalo mít třeba západní okno v obýváku alespoň z části zaplněné rostlinami s různými barvami a odstíny květů, zvláště pokud by zůstal zachován i ten jejich zvláštní tvar, maličko připomínající láčky špirlic rodu Sarracenia. Ty shodou okolností letos zimujeme (15-18°C) v naší prosklené verandě hned vedle sinningií od paní Bergerové.
Příští zimu už budeme část rostlin stěhovat do chladnějšího skleníku (5-12°). Ukáže se, zda tam za sporadické udržovací zálivky přezimují v bezlistém stavu, stejně jak to máme už celá léta vyzkoušeno u našich rostlin Sinningia leucotricha.
A zda pak vykvetou brzy zjara, jakmile dostanou první normální dávky vody. Pokud se tak stane, každopádně se pokusíme získat semena, protože kvůli této kouzelné kytce z daleké Brazílie bych byl zase ochoten obnovit výsevy v naší domácnosti, jako se to už letos chystám udělat se spoustou semen Begonia dregei, získaných na sklonku loňského podzimu z našich sbírkových rostlin. Zatím mi nezbývá, než se alespoň trochu pochlubit cizím peřím. Sinningie paní Markéty Bergerové jsou živoucím důkazem, že ženy jsou obvykle pěčlivějšími pěstitelkami než muži, a pokud navíc vlastní pouze menší množství rostlin za svými okny, často se pak mohou pochlubit vskutku výstavními exempláři. Nepodělit se o takovou krásu s ostatními by byl velký sukulentářský hřích!
Trojice úvodních snímků patří rozkvetlé rostlině Sinningia iarae. Její majitelkou je paní Markéta Bergerová, stejně jako nádherné Sinningia leucotricha na čtvrté fotografii. Na zbylé trojici obrázků jsou naše mladé rostliny S. iarae v průběhu letošní zimy.
