sukulenty.estranky.cz

Sukulentních rostlin z daleké Brazílie se u nás příliš nepěstuje. Jednou z výjimek je už dlouhá léta Sinningia leucotricha z čeledi podpětovitých (Gesneriaceae), i když se podle mého soudu o klasický sukulent až tak nejedná. Rostlina je ale široce zastoupena v sukulentářských i kaktusářských sbírkách po celém světě, a to už někdy od počátku osmdesátých let minulého století. Na jejich konci byla mezi českými sukulentáři velkým hitem, společně se svojí příbuznou S. cardinalis. Tehdy ovšem ještě coby Rechsteineria leucotricha, a ještě dříve jako Sinningia canescens!
Sinningia leucotricha pochází z pralesů brazilského státu Paraná, kde roste v nadmořských výškách okolo tisíce metrů. Není to kytka na plné slunce, a jak již bylo řečeno, jedná se spíše o hlíznatou rostlinu, podobnou třeba některým begóniím, které pěstujeme v truhlících za našimi okny. Podobně je to i s jejími nároky na množství světla, které by každopádně mělo být rozptýlené. Ve stínu však rostlina strádá, vypadá nezdravě, a její listy částečně postrádají plstnatý a příjemně hebký porost na svém povrchu. Právě listy jsou kromě zářivých květů největší ozdobou této sezónní rostliny s výrazným zimním odpočinkem.
Celou zimu totiž hlíza prospí v chladu (5-10°C) třeba i zcela nasucho (v teple při občasné zálivce), a probouzí se zpravidla až na počátku března, kdy se v blízkosti jejího středu objevují chloupky porostlé zárodky nových stonků, většinou už v doprovodu četných poupat.
Jakmile zpozorujeme nějaké podobné dění poblíž propadlého středu hlízy, začneme s opatrnou, ale již pravidelnou zálivkou, abychom zanedlouho zbytečně nepřišli o část zářivě červených květů. Ty bývají úzké, trubkovité a asi pět centimetrů dlouhé. Dají se vcelku snadno sprášit na jediné rostlině (někdy ani to není třeba!), a výsledkem je potom množství semeníků. Následný výsev semen je totiž asi jediným, ale zato naprosto spolehlivým a osvědčeným způsobem množení Sinningia leucotricha. Droboučká semena se vyplatí vysévat čerstvá, protože velice brzy ztrácejí klíčivost. Hlízky semenáčků dosahují po roce od výsevu průměru 15-20mm, u starých rostlin pak údajně až třiceti centimetrů!
Pokud jsou odkvetlé výhony nevzhledné, klidně je můžete odstranit, protože v jejich blízkém okolí co nevidět vyraší nové. S příchodem podzimu postupně snižujeme dávky vody a prodlužujeme intervaly mezi jednotlivými zálivkami. Koncem září většinou dostávají naše rostliny vodu naposledy. Nadzemní výhony pak postupně vadnou, a proto je vhodnější zavčasu je odstranit, aby se v nich neusídlily kolonie vlnatky. A jsme na počátku české zimy. Minimálně do vánoc ponecháváme rostlinu zcela nasucho, ať už ji zimujeme v chladu nebo v teplejším prostředí. Od ledna už trochu vody občas dostane, ale jen na doplnění zásob v hlíze. A pak už nastane jaro, kterým jsme náš růstový koloběh zahajovali.
Sinningia leucotricha je rostlina velice dekorativní, ačkoliv jen sezonní. Je vcelku odolná, přesto vyžaduje od pěstitele určitou dávku citu. Především se to týká výběru vhodného stanoviště. Nalézt zdravý kompromis znamená hustě chlupaté listy na nižším stonku. Příliš vysoké stonky a zelenější listy signalizují nedostatek světla. Stejné je to v jejím případě s vodou.  Roste sice ve vlhkých pralesích, ale na skalách, obklopena mechy. Žije v teplých a deštivých oblastech, ale roste v místech, kde vláha poměrně rychle vysychá. Proto od jara do podzimu zaléváme pravidelně, ale vždy raději jen v menších dávkách. Substrát může být v teplejších obdobích roku stále mírně vlhký, ale ne rozbahněný. Déle trvající sucho má za následek zprvu povadlost zelených (nebo spíše stříbrných) sezónních částí rostliny, později i jejich úplné zaschnutí! Nelze proto stanovit, v jak častých intervalech vlastně rostlinu zalévat. Vše závisí na množství slunečních paprsků, teplotě na stanovišti a také větrání, díky němuž substrát přece jenom rychleji vysychá.
A na závěr ještě čeho by se měl majitel této krásně kvetoucí rostliny každopádně vyvarovat. Je to polévání listů vodou, zvláště když se jedná o vodu studniční nebo vodovodní. Zanechává na chlupatých listech nehezké skvrny a narušuje celistvost hebké povrchové vrstvy. Ačkoliv převážnou většinu našich sukulentů na listy i stonky pravidelně poléváme, v případě této děláme po celá léta v rámci možností výjimku.
Jak už jsme tomu u nejrůznějších rostlin zvyklí, jejich názvy se v průběhu let mění, zatímco krása zůstává. V případě této by se dalo říci, že botanici se nažrali, hlíza zůstala celá a barva květů zářivá. Sinningia leucotricha zaznamenala významný ústup z někdejší slávy konce osmdesátých let minulého století. Jakmile se do jejího masivního množení vloží západoevropské pěstírny, čeká ji samozřejmě opět velkolepý návrat, jako se to už předtím přihodilo spoustě jiných rostlin. Sinningia leucotricha si přízeň pěstitelů rozhodně zaslouží!
Na pětici snímků je názorně vidět, jak šel čas s naší hlízou Sinningia leucotricha během letošního jara. Úvodní snímek je z konce března, kdy se při vrcholu rostliny objevily první známky života. V polovině dubna vznikla druhá fotografie. Zatím jsou na konci stonku jen první květy. Na počátku května je rostlina zachycena na obr.č. 3 i s několika květy a také již i čtveřicí listů v pozadí. Poslední dva snímky byly pořízeny v polovině května, a je na nich odkvetlá rostlina s právě vznikajícími semeníky!