sukulenty.estranky.cz

Předloni se do naší sbírky po dlouhé době navrátila rostlina, kterou jsme pěstovali již na konci osmdesátých let minulého století, tehdy ještě jako Tavaresia meintjesii. Pod tímto jménem byla známa již od roku 1954, kdy její popis uveřejnil jihoafrický botanik Robert Allen Dyer (1900-1987). V té době byla ještě považována za botanický druh, což bylo vcelku logické vzhledem k jejím výskytu na mnoha lokalitách jihoafrické provincie Transvaal. Jako botanický druh byla rostlina uvedena i ve slavném Jacobsenově sukulentářském lexikonu a  její fotografie se později objevila i na obálce 1. dílu slovenské publikace „Obrázkový minilexikon sukulentov“ (Matis, Staník, Dráb, Lux/1992). 
Jenomže se začaly objevovat pochybnosti, na jejichž základě bylo zjištěno, že se patrně jedná o přírodního křížence Stapelia gettliffei a Tavaresia barklyi (dříve Tavaresia grandiflora). Své současné pojmenování x Staparesia meintjesii rostlina získala až v roce 1982. Má jej na svědomí známý botanik G.D. Rowley, známý u nás především jako autor knihy o pachypodiích a adeniích, kterou vydal v českém překladu již v roce 1988 kaktusářský klub v Ústí nad Orlicí. Existuje ještě jedno novější pojmenování stejné rostliny x Tavastemon meintjesii z roku 1992 od anglického botanika P.V. Heatha, které se však mezi jeho kolegy ani amatérskými pěstiteli příliš neujalo. 
Staparesia meintjesii vytváří husté trsy stonků s 5-8 nepříliš výraznými žebry a maximální výškou (délkou) do 10cm, které mohou být i částečně poléhavé. Stonky jsou měkčí, než jsme u většiny rostlin čeledi Asclepiadaceae zvyklí. Květy vyrůstají většinou na konci českého léta v úpatích nejmladších stonků a poupata s výraznou špicí zůstávají v jejich spleti dlouho skryta pěstitelově zraku. Jsou opravdu nádherné, v kombinaci pískově žluté a červenohnědé, která hraje prim v jejich jícnu. Nesou jisté znaky Tavaresia barklyi, ale nejsou ani zdaleka tak hluboké. Mohou dosáhnout průměru až 7cm, jejich cípy se po nějakém čase stáčejí nazad, ale i poté se zdají být ve srovnání se samotnými rostlinami obrovské. Pokud se jich otevře několik najednou, dovedou rostlinu značně vyčerpat, zvláště pokud nedostane včas vodu a ve skleníku v době kvetení panuje vedro. 
V nejteplejších obdobích českého léta se proto rostliny vyplatí umístit do stínu nějakých větších, nebo je i na nějaký čas přemístit pod parapet a kromě pravidelné zálivky ještě občas kropit. S tímto problémem se setkáváme také u jiných staparesií v naší sbírce, a psali jsme o tom v minulosti v jiném článku této rubriky (Nevšední půvab staparesií/28.11. 2016). Od jara až do příchodu letních veder zaléváme pravidelně jednou týdně a občas rostliny navíc pokropíme, což jim dělá evidentně dobře. Během veder spíše kropíme každý večer a pokud se v druhé polovině léta objeví poupata, snažíme se malými dávkami vody udržovat substrát neustále mírně vlhký. Jakmile poupata trochu narostou, jejich zasychání již tolik nehrozí.  
S příchodem opravdového podzimu samozřejmě dávky vody snižujeme a prodlužujeme intervaly mezi jednotlivými zálivkami. Právě v této době rostliny nejvíce sílí a viditelně přirůstají. Zimování doporučujeme raději teplejší. Staparesia meintjesii by sice snesla teploty v rozmezí 5-10°C, ale za předpokladu že zůstane celou zimu zcela nasucho, z čehož se ale rostliny nemusejí zjara vzpamatovat. Také jim v takovém případě mnohem více hrozí napadení vlnatkou, která její stonky doslova miluje a v jejich hustých trsech nachází množství nenápadných a spolehlivých úkrytů.
Množení zakořeňováním jednotlivých stonků je vcelku snadné, zvláště proto, že některé z nich již mají vlastní kořeny, nebo alespoň jejich zárodky v podobě nápadných výrůstků na povrchu stonků. Pokud je nemají, vyplatí se ponechat ránu po oddělení od trsu několik dnů zaschnout a teprve potom klást na množárenský substrát. Stejně jako u ostatních „Stapeliads“ je dobré občas trsy roztrhat a rostliny zmladit, protože staré stonky postupně žloutnou a stávají se potencionální vstupní branou houbovým onemocněním a hnilobám. Stejně jako veškeré její příbuzenstvo i tato rostlina beztak vždy kvete pouze z nejmladších stonků.
Letošní léto bylo v mnoha ohledech výjimečné. Naše staparesie jsme samozřejmě museli zalévat mnohem více než jiné roky. Za to nás ovšem královsky odměnily takovým množstvím nádherných květů, že nám z toho šla hlava kolem. Protože kolonie Staparesia meintjesii byla umístěna hned u vstupních dveří letního makroloňáku, zápach z té záplavy květů byl ještě vcelku snesitelný. Co se týče množství květů, myslím že Staparesia meintjesii neměla v rámci čeledi Asclepiadaceae v naší sbírce letos konkurenci. Většinu rostlin zdobily květy již od přelomu června a července až do konce prázdnin, mnohé pak v kvetení pokračovaly i v období tzv. babího léta.  

Je to navíc rostlina velice dekorativní a na první pohled milá svou drobností, zvýrazněnou ještě zmíněnými květy. Kdysi jsem po ní dlouho toužil, pak ji mnoho let pěstoval, až jednoho dne z nějakého důvodu na dlouhou dobu z naší sbírky zmizela. Možná proto, že je určitě maličko náchylnější k hnilobám, než většina rostlin z obrovské rodiny Asclepiadaceae. Zřejmě vymizela i z mnoha dalších sbírek, protože získat ji znovu nebylo úplně snadné. Ale je tady a vynasnažíme se, aby to tak zůstalo.
Na úvodním snímku je dvojice květů Staparesia meintjesii, zasazené v misce o průměru 9cm, z kterých jsme se radovali po mnohaleté přestávce  v polovině srpna roku 2017. Na dalších dvou fotografiích z června letošního roku jsou poupata, připomínající balistické střely. Následující dva snímky patří červencovým květům. A na závěr ještě nádherný pohled, který nám v letním makroloňáku naše kolonie Staparesia meintjesii nabídla v první srpnový den, během té nekonečně dlouhé vlny veder!