sukulenty.estranky.cz

Stapelia divaricata je oficiálně známa již od roku 1787, kdy její popis zveřejnil skotský botanik Francis Masson (1741-1805). Patří k více než 1700 rostlinným druhům, které tento botanik, zahradník a „lovec“ rostlin pro Královské botanické zahrady Kew objevil. Na jihu Afriky, odkud tento druh popsal, pobýval delší dobu dvakrát. Při druhé cestě dokonce celých devět let. Rok po návratu z tohoto dlouhodobého pobytu uveřejnil svoji jedinou knihu „Stapeliae Novae“ (1796). 

Právě ze Západního Kapska pochází Stapelia divaricata. Roste tam na kamenitých břidlicových svazích a její trsy často dosahují průměru i třiceti centimetrů. Stejná může být i výška stonků, ale to pouze když trsy rostou ve stínu vyšších rostlin. V takových případech bývají stonky poléhavé. Většina rostlin ale roste na prosluněných stanovištích, kde zůstávají stonky nízké a vzpřímené. V literatuře bývá jejich výška uváděna v rozmezí 6-12cm, jsou nezvykle tenké (5-10mm) a hranaté. Po většinu roku si zachovávají zelené zbarvení, jen v letních měsících je slunce zbarvuje do různých odstínů červenohnědé. Ačkoliv většina rostlin rodu Stapelia si je navzájem velmi podobná a bez květů často obtížně odlišitelná, dá se říci, že Stapelia divaricata je právě díky tenkým stonkům v podstatě nezaměnitelná.

Za splnění určitých podmínek je to i rostlina mimořádně odolná. A také hojně odnožující, vytvářející v krátké době husté kompaktní trsy. Množství bočních výhonů vyrůstá u báze starších stonků. A právě z mladých výhonů uprostřed českého léta rostlina vykvétá. Poupata se objevují v bazální části trsu a z nich se otevírají nepříliš nápadné květy. Jakoby nám to příroda chtěla nějakým způsobem vynahradit, květů bývá obrovské množství, takže konečný výsledek je vskutku ohromující. Dokud se neotevřely první květy, nevěděli jsme vlastně, co to v našem skleníku už celý rok pěstujeme. Rostliny jsme koupili z Holandska jako bezejmenné, a ani kdyby jméno na etiketách měly, asi bychom těm jejich údajům nepřikládali velkou váhu. Naštěstí už dnes existuje dostatek kvalitní literatury vhodné k identifikaci rostlin čeledi Asclepiadaceae, a navíc i několik spolehlivých webů, zabývajících se touto tématikou.

Květy Stapelia divaricata jsou lysé, s lehkým leskem na povrchu a pěticípé, jak už bývá u podobných rostlin tradicí. Dosahují průměru okolo 4cm a vyrůstají na krátkých stopkách. Květy jsou tuhé, a proto se jejich cípy tak výrazně nestáčejí nazad, jak jsme tomu zvyklí u většiny příbuzenstva z čeledi Asclepiadaceae. Jejich zbarvení bývá béžové s nádechem růžové, přičemž středy jsou vždy světlejší než cípy. I v jejich případě se potvrzuje, že v množství je síla. 

Samotné pěstování Stapelia divaricata se v ničem neliší od běžněji pěstovaných příbuzných. Od jara do podzimu hojnost vody i slunce, ale vždy je dobré ponechat dokonale vyschnout substrát. Té vody spotřebují husté trsy opravdu dost a ve velmi krátké době. Na rozdíl od spousty příbuzných jsme se v jejím případě nesetkali snad ani jedinkrát s opadem poupat, a to jich během léta v našem skleníku bylo opravdu požehnaně. S příchodem podzimu zálivku postupně omezujeme, ale nikdy zcela nezastavíme. Ani v zimě, kdy část mladších namnožených rostlin přebývá v zimní zahradě, kde je tepleji, zatímco staré trsy zůstávají ve vytápěném skleníku. Tam v noci bývá mezi 8-10°C, ale přes den občas vedro skoro jako v létě, pokud se obloha projasní a slunce aspoň trochu zasvítí. Tam zaléváme nárazově podle toho, kdy nám počasí zálivku umožní, zatímco v zimní zahradě dostávají mladé rostliny vodu v malém množství každý týden.

Snadné je i množení, které v případě Stapelia divaricata realizujeme nejen klasickým zakořeňováním jednotlivých stonků, ale i dělením hustých trsů. To je ryze praktické, protože stonků je dostatek a odlomené trsy mají již vlastní kořeny. Po jejich částečném zkrácení je rovnou sázíme do samostatných květináčů. Ty na nějaký čas postavíme dolů pod parapet a pouze kropíme vlažnou vodou. Teprve asi po dvou týdnech putují již znovu v plném růstu na slunečné stanoviště s pravidelnou vydatnější zálivkou. 

Stapelia divaricata doposud nebyla v českých sbírkách příliš zastoupena. To se ale patrně brzy změní díky západoevropským pěstírnám, které tuto rostlinu zařadily mezi své produkty. Mnohem častěji bývá u nás pěstován její kříženec se žlutokvětým druhem Orbea caudata, který jsme nabízeli kdysi i v našem eshopu. Ten má mnohem výraznější květy, které jsou dědictvím po druhém z rodičů. Klasická Stapelia divaricata ale má také něco do sebe, jak je patrné ze snímků, pořízených od července do poloviny září loňského roku v našem skleníku. První tři jsou z konce července, kdy u nás kvetení Stapelia divaricata vrcholilo, poslední je z poloviny září, kdy ještě dokvétali poslední opozdilci.