sukulenty.estranky.cz

K nejzajímavějším letošním přírůstkům do naší sukulentářské sbírky bezesporu patří Stapelia flavopurpurea. V přírodě roste tato keříčkovitá rostlina od jihoafrického Kapska až po Namibii (zde především její ssp. fleckii) a Botswanu. Její  čtyřboké stonky mohou dorůstat podle údajů v literatuře  výšky až třiceti centimetrů, ale v kultuře většinou zůstávájí menší, a na úkor výšky se častěji větví. Je-li pěstována v polostínu nebo při rozptýleném světle, pak je povrch stonků matně zelený. Na slunnějším stanovišti se na tělech rostliny objevují tmavší mramorové kresby, ale když to pěstitel s množstvím slunečních paprsků přežene, stonky získají nezdravě fialové zbarvení po celém povrchu. Rostliny to dost těžko snášejí, a spíše trpně přežívají (i když kvetou) než rostou. Pokud nalezneme optimální světelné podmínky, na stoncích se časem objeví množství odnoží, které mohou později posloužit k  množení.
Substrát  volíme maximálně propustný, protože rostlina nesnáší trvalejší přemokření (snad s výjimkou období nárůstu poupat). Také poklesy teplot pod 10°C mohou být příčinou občasného úhynu z důvodů hniloby kořenových krčků. Teplejší zimování v bytě je tedy pro tuto nesmírně zajímavou rostlinu podstatně vhodnější. Její krása spočívá především v drobnějších (4-5cm) květech, kterých bývá často značné množství najednou. Objevují se koncem léta nebo na podzim nedaleko vrcholů rostlin, což je jinak u stapélií jev docela výjimečný. Když se z poupat rozvinou květy, je to vpravdě ohromující zážitek. Připomínají totiž miniaturní mořské hvězdice v barvách, které jsou uvedeny v latinském druhovém názvu. Žlutá a nejrůznější odstíny červené (růžové, fialové) tvoří nádherný celek, který se hned tak neokouká. Neuvěřitelnou pestrost květů Stapelia flavopurpurea můžete vidět na internetu. Další zajímavostí je, že z květů vychází silná, sladká vůně, což ostře konstrastuje s českým pojmenováním „smrdutka“. To rostliny rodu Stapelia získaly vcelku příznačně  díky silně zapáchajícím květům většiny druhů. Zatímco květy většiny druhů stapelií obhospodařují mouchy, tuto vonící nádheru si vzaly na starost pro změnu včely.
Pokud je Stapelia flavopurpurea pěstována v polostínu, není příliš náročná na množství vody, kterou však v mírných dávkách musí dostávat pravidelně. Jinak hrozí svrašťování poměrně tenkých (10-15mm) stonků, vedoucí často k jejich záhubě. Rostlina se sice zachrání včasným nasazováním bočních odnoží, ale trvá pak nějaký čas, než je trs zase kompaktní a vzhledný. V zimě zaléváme jednou za dva týdny a opět v mírných dávkách, které udržují zásobu vody uvnitř stonků.
Také Stapelia flavopurpurea je často napadána vlnatkami, jejichž voskovité výpotky podobné vatě se objevují ve všech možných záhybech (i když právě v jejím případě příliš vhodných úkrytů nenalézají). Než se rozhodneme k použití chemie, můžeme proti nim bojovat preventivně fyzickou likvidací štětečnem nebo hadříkem namočeným do vody s trochou jaru, a také poléváním těl vodou při zálivce.
Když jsme poprvé ucítili sladkou vůni nad parapetem s klejichovitými(Asclepiadaceae) rostlinami v záplavě květů, chvilku jsme pohledy těkali po bezprostředním okolí a hledali zdroj té vcelku intenzivní vůně. Ani majitel oněch kvetoucích rostlin totiž netušil, že voní. Jednu mladou rostlinu jsme získali, a zatím se jí u nás daří. Opakovaně kvete, a ještě se kvést chystá! Už dlouho mne nic okolo sukulentů  nevykolejilo tak silně, jako tato křehká  krása, jakou je mocna vytvořit jen dokonale fungující příroda. Letos nám příbuzenstvo smrdutek rodu Stapelia (Huernia, Tavaresia) připravilo nejedno milé překvapení, ale toto bylo bezkonkurenčně největší. Z vinorodých strání jihu Moravy jsme si přivezli hotový poklad.