sukulenty.estranky.cz

Stapelia grandiflora mne provází životem už nějakých pětačtyřicet let. Na konci šedesátých let minulého století se začala objevovat v panelákových domácnostech na našem sídlišti a zaujímala místo vedle mnohem známější a hojně již tehdy pěstované Orbea variegata (tehdy ještě Stapelia variegata), zvané lidově „smrdutka“. Protože socialistická květinářství příliš zajímavých rostlin nenabízela (dokonce ani obyčejné kaktusy ne!), začal si je lid panelákový množit svépomocí. U sukulentů šlo díky snadnému množení vše ještě mnohem rychleji než u kterýchkoliv jiných pokojových rostlin. Zanedlouho ji v baráku už měl za oknem skoro každý. Když se na malém trsu čtyřbokých těl objevila obří poupata, zírali jsme na ně všichni v němém úžasu. A záhy poté  jsme usilovně větrali byt, protože zápach z jejích květů byl přímo nesnesitelný! Obdivovat je ale chodil každý! Kvetoucí Stapelia grandiflora nám však po nějakém čase docela zevšedněla, a odnože z ní už nikdo nechtěl. Vydatně se totiž větralo už téměř v každé domácnosti!
Trs této mimořádně odolné smrdutky z afrického jihu přežil celou moji tehdejší kaktusovou sbírku, budovanou na okně dětského pokoje.   Dokonce přežil i mou mizernou péči během čtyř let dospívání, kdy jsem kvůli bigbítu, flámům, holkám a okrajově i studiu pletařství kytky zcela vypustil z hlavy. A pak ještě dva roky, kdy jsem se zbraní (v mém případě injekcí, obinadlem a teploměrem) v rukou bránil klidný spánek pracujícího lidu. Když jsem na počátku osmdesátých let znovu oživil svůj zájem o kaktusy, na parapetu okna stál kromě nezničitelné voskovky Hoya carnosa už jenom hliněný květináč napěchovaný k prasknutí čtyřbokými stonky Stapelia grandiflora. Přišlo mi té kytky líto, a rozhodl jsem se ji po nějakých deseti či více letech přesadit. Kořeny zabíraly veškerý prostor v misce. Kromě nich jsem uvnitř nenalezl vůbec nic!
V přírodě roste Stapelia grandiflora v kamenitém terénu jihoafrické provincie Transvaal. Její čtyřboké stonky mají matně zelené zbarvení, hebký povrch, a na plném slunci se špičky a hrany stonků zbarvují do červenohnědých odstínů různé intenzity. Stonky mohou dosáhnout výšky až třiceti centimetrů, a ve své spodní části hojně odnožují. Právě na nejmladších výhonech pak vyrůstají zárodky poupat, která se zvětšují každým dnem, a často dosahují pozoruhodných rozměrů. Samotné květy jsou úchvatnou záležitostí. Mají pěticípý tvar, mohou dosáhnout průměru okolo 15 cm, a jejich povrch je zdoben příčným vlnkováním a porostlý chlupy. Barva květů připomíná maso vcelku čerstvé, zatímco zápach z nich se linoucí už spíše maso v pokročilém stadiu rozkladu! Mouchy se po těch květech mohou utlouct, a dokonce občas kladoou do jejich středů svá vajíčka!
Naše rostliny jsme dříve pěstovali na lehce přistíněném stanovišti, ale v poslední době dáváme přednost plnému slunci, a tím pádem i častější zálivce. Rostlinám to prospívá, a my se konečně po letech zase radujeme z těch nádherných květů. Dost dlouhou dobu totiž Stapelia grandiflora v naší sbírce chyběla, a docela obtížně jsme ji sháněli i ve sbírkách jiných. Ještě že Holanďané ve svých velkopěstírnách oživují stále více zapomenutých sukulentních druhů, a do jejich sortimentu se konečně zařadila i tato mimořádně odolná rostlina. I ona se samozřejmě dá zahubit. Nejsnáze se to podaří díky trvalejšímu přemokření substrátu, provázenému chladnějším počasím.
Stejně snadné jako pěstování je i její množení. Ideální je oddělovat stonky ostrým nožem v nejužším místě jejich spojení. Ránu poté ponecháme několik dnů zaschnout na stinném místě skleníku, tak aby se zacelovala co nejpozvolněji. Jakmile se tak stane, klademe stonky do množárenského substrátu, kterým může být perlit, říční písek, nebo třeba u nás v poslední době velice oblíbený lignocel. Kořeny se objevují v teplém prostředí velice brzy. Vyplatí se řízky občas kontrolovat, a jakmile se objeví kořínky, ihned sázet do samostatných květináčů. Kořeny totiž narůstají velmi rychle a do značné délky (resp. hloubky).
Právě v souvislosti s touto rostlinou jsem hned na samém počátku svého pěstování sukulentů poprvé zapochyboval o údajích v odborné literatuře. V jedné tehdejší knize jsem se totiž dočetl, že Stapelia grandiflora se  má sázet do mělkých nádob, protože má mělký kořenový systém. Že je to nesmysl mne mělo napadnout už ve chvíli, kdy jsem spatřil ten hustý chumel kořenů, zabírající celý objem starého květináče pod naší památnou rostlinou mého dětství. Definitivní trhlinu však dostaly odborné rady v knize teprve ve chvíli, kdy jsem se rozhodl zjistit, zda již zakořenily moje řízky v tehdejší provizorní množárně za oknem paneláku. Kořeny již po třech týdnech od založení řízků dosahovaly v mnoha případech délky i přes dvacet centimetrů!Nevěřícně jsem zíral na to nadělení, a přemýšlel, jak rostliny budu vlastně sázet, když podle další rady v té knize by měly být kořeny sázených rostlin vždy ve svislé poloze?
Stonky tehdy zakořenily úplně všechny, a všechny i nadále spokojeně rostly ve svých květináčích, ačkoliv jsem do nich musel jejich čerstvě narostlé kořeny nejrůznějším způsobem stáčet. Byly to mé vůbec první cíleně namnožené rostliny z říše sukulentů. Bylo jich tehdy asi čtyřicet, a všem začaly záhy narůstat četné boční výhony. Bylo mi tudíž jasné, že všechny si nechat nemohu, protože zabíraly celé okno, určené pro plánovaný základ nové kaktusové sbírky! Podal jsem tedy inzerát do časopisu „Zahrádkář“ a trpělivě čekal, až jej asi za dva či tři měsíce otisknou. A pak to přišlo! Jednoho dne zazvonila u našich dveří paní pošťačka, a předávala mi tlustý svazek koresponďáků a dopisů s tím, že zbytek se jí prý už podařilo nacpat do naší schránky! Začal jsem shánět krabičky, balit rostliny a odnášet je na nedalekou poštu. Na okně bylo naráz zase místa habaděj, a já získal první takto vydělané peníze na nákup dalších rostlin.Je tomu už třicet let. Přesto si dobře pamatuji, že to tehdy byly samé kaktusy!
Proto jsem rád, že Stapelia grandiflora se po dlouhých letech znovu vrátila do našich sukulentních řad. A když všechno půjde dobře, na příští jaro máme na jihu Moravy slíbeny rostliny Stapelia gigantea. Pokud údaje v literatuře neklamou, můžeme se těšit na květy o průměru až pětatřiceti centimetrů! Už teď si v duchu zacpávám nos!
Obr.č.1 - zakořeněný řízek, obrůstající mladými výhony, č.2 - nakvétající Stapelia grandiflora, č.3 - stejná rostlina o několik dnů později, č.4 - 5 - první květ letošního podzimu, č.6 - kříženec Tavaresia barklyi s nějakou stapelií, a je možné že právě s tou z dnešního článku!