STAPELIA HIRSUTA
Rostlina z tohoto článku patří k sukulentním matadorům, soudě podle data jejího popisu. Stapelia hirsuta byla Linném popsána již roku 1753, a v literatuře bývá uváděna jako typová rostlina rodu Stapelia. Rostlina pochází ze západního Kapska, ale areál jejího přírodního výskytu sahá až na jih Namibie. Jedná se o druh značně variabilní (oficiálně většinou bývá uznáváno 5 poddruhů), a tomu odpovídá i široká paleta letních květů. Stačí zapátrat na internetu a spatříte množství bizarních hvězdicovitých květů s nazad stočenými cípy, jejichž společným znakem je také vcelku výrazné ochlupení ve středové části. Pokud se s nádhernými květy setkáte naživo, vaše čichové buňky dostanou pořádně zabrat!
Květy vyrůstají ve spodní části čtyřbokých stonků, které mohou dosáhnout výšky až dvaceti centimetrů. Průměr tmavě zelených stonků se pohybuje v rozmezí 15-20mm, a hrbolky (výrůstky) na hranách jejich žeber bývají výrazné. V případě S. hirsuta je zcela evidentní, že se jedná o modifikované listy, které u 'Stapeliads' obvykle chybí! Květy se objevují zpravidla v druhé polovině léta, někdy ale až na podzim.
Jejich velikost se pobybuje v rozmezí 10-15cm (bývá uváděno i 20cm!), a svým vzhledem jsou dokonalou imitací mršiny. Fialovohnědé zbarvení doplňují chlupy, připomínající zvířecí srst. Zápach vycházející přes den z květů je dokonalým šidítkem pro hmyz, protože připomíná hnijící maso naprosto věrně.
Prodávali jsme letos několik rostlin Stapelia hirsuta v naší miniprodejně v jihlavské ZOO, a na ukázku tam vzali jednu rozkvetlou. Všechny ostatní rostliny měly tou dobou poupata v nejrůznějších stadiích vývoje. Jenom láska k sukulentům a kráse jejich květů nám umožňovala přetrpět tři dny pobytu ve společném prostoru, než se všechny rostliny prodaly. Veškeré mouchy ze širokého okolí se již dopoledne slétaly na ten nádherný výtvor přírody, zmateně pobíhaly po jeho chlupatém povrchu a hledaly to správné místečko k nakladení vajíček. Smrad to byl ukrutný! Jeden z dědečků mystifikoval své vnuky, že se jedná o masožravou rostlinu, a všichni pak společně dlouhé minuty čekali s napjatými pohledy, až se květ zmrskne (jak tvrdil děda), a mouchy definitivně pozře ve svých útrobách!
Stapelia hirsuta je rostlina nenáročná, a nejlépe jí vyhovují podmínky, které známe u většiny typově podobných rostlin (S. grandiflora atd). Rozptýlené sluneční paprsky, dostatek čerstvého vzduchu (částečně i kvůli nám), a od jara do podzimu vcelku častá a vydatná zálivka. Zimujeme raději v teplejším prostředí (15°C a více) při mírné udržovací zálivce, aby stonky neztratily příliš vody ze svých útrob. Na plném slunci bývá jejich povrch červenohnědý až černofialový, a rostliny v takovém případě občas i zastavují růst. V takovém případě musí být pěstitel pozorný, aby nezalil v nevhodný čas!
Snadné je i množení. Jednotlivé stonky odřízneme v nejužším místě jejich spojení, ránu necháme dva až tři dny zaschnout (roní hustou šťávu) a poté klademe do perlitu či říčního písku. Kořeny se objevují v teplém počasí zpravidla do týdne až deseti dnů, a vyplatí se je občas sledovat. 
Rostou totiž neuvěřitelným tempem, a jakmile narostou příliš dlouhé, řízky se již hůře sází! Řízkováním získáváme mladé rostliny, jimiž časem nahradíme ty s vyžilými staršími stonky. Jako u všech stapeliovitých jsou mladé rostliny největší zárukou četných květů v budoucnu. A kvůli nim přece především Stapelia hirsuta a jí podobné rostliny pěstujeme!
Na úvodním snímku je poupě nezvyklého tvaru, zcela postrádající pro stapelie charakteristickou protáhlou špičku. Následuje pohled na rozkvetlou rostlinu a další zblízka na chlupatý květ. Jeden z jeho cípů se nemohl otočit nazad, protože zůstal opřen o tělo rostliny, a tak můžete vidět i jeho lysou část na konci cípu! A na závěr jiná S. hirsuta, teprve se v úpatí ke kvetení chystající.
