SUKULENTÁŘSKÉ čekání na KVĚTY
My sukulentáři jsme oproti ortodoxním kaktusářům ve výhodě, protože se z květů svých rostlin radujeme po celý rok. Tedy i v době, kdy kaktusy většinou ještě vyspávají a střádají síly na první jarní květy. Květy jsou pro pěstitele odměnou za jeho snahu poskytnout svým rostlinám co možná nejlepší podmínky k jejich životu v „zajetí“, a zároveň jakýmsi ujištěním, že se vydal při jejich pěstování správným směrem. Je tu sice ještě další, méně povzbudivá možnost, s kterou se také můžeme čas od času setkat. Tou je poslední snaha rostliny o záchranu druhu kvetením v zájmu možného zajištění potomstva. V převážné většině případů jsou ale květy opravdovým důkazem, že se rostlinám dobře daří.
Předzvěstí kvetení je násada poupat, která bývají často tak důkladně ukryta pěstitelovu zraku, že si jich někdy všimne až bezprostředně před otevřením v květy. Jindy jsou naopak poupata zcela nepřehlédnutelná od samého počátku, a je pouze otázkou času a štěstí, kdy vykvetou a v jakém množství dokončí poslední fázi svého často dlouhého vývoje. I v tomto období může pozorný pěstitel trochu napomoci zdárnému vykvetení všech, nebo alespoň převážné většiny květů.
Způsoby ovlivňování budoucího kvetení jsou v této fázi v podstatě dva. Prvním z nich je dodání živin rostlině ve chvíli, kdy se poupata objeví. Protože my sukulenty nehnojíme vůbec, tento způsob používáme pouze ve výjimečných případech. Jedinou stálou výjimkou je u nás Adenium obesum, které každoročně vytváří obrovské množství poupat a následně i květů. Pokud chceme aby jich rozkvetlo maximum, nebo se v ideálním případě proměnila v květy úplně všechna poupata, pak musíme v tomto období přihnojit. Máme to v případě Adenium obesum vyzkoušeno mnohaletou praxí. Rostliny po přihnojení kvetou od jara až do konce léta či začátku podzimu v několika etapách. Jejich květy jsou navíc poměrně velké, a bez naší pomoci by je rostlina prostě v tom množství všechny neutáhla. U ostatních sukulentů totéž praktikujeme jen zcela výjimečně, a to především v případě, že poupat mají toho roku abnormální množství. To se občas stává u voskovek rodu Hoya, kdy kromě zmíněného přihnojení často pomůže i občasné rosení rostlin v době vývoje květenství.
Jinak rostlinám pomáháme tak, že pokud zpozorujeme násadu poupat, snažíme se v rámci časových možností malými dávkami vody udržovat substrát v jejich nádobách po dobu vývoje poupat v květy neustále mírně vlhký. Tato praxe se vyplácí především u rostlin čeledi Asclepiadaceae, tedy smrdutek rodu Stapelia, Orbea či jejich příbuzenstva z rodů Huernia, Tavaresia a dalších. Nejdůležitější je podchytit vývoj poupat hned zpočátku, protože v té době jsou na proschnutí nejcitlivější a nejčastěji opadávají. Jakmile dosáhnou maximální velikosti a blíží se jejich otevření, už většinou žádné nebezpečí nehrozí. To je tedy druhá možnost podpory zdárného kvetení.
Její obměnou s podobným výsledkem je přemístění rostliny s poupaty na přistíněné místo, kde nejsou tak velké výkyvy teplot, a především nehrozí extrémní vedra v odpoledních hodinách. Protože většina rostlin čeledi klejichovitých (Asclepiadaceae) kvete právě v létě, ta trocha pozornosti se v jejich případě rozhodně vyplatí.
Dalším problematickým případem jsou rostliny, které začínají nasazovat poupata zároveň s nárůstem prvních jarních listů po mnohdy dlouhém zimním odpočinku. Tady pěstitele čeká dvojnásob zvýšená pozornost, protože rostlinu probouzí uvážlivým dávkováním vody k pravidelnému růstu, a zároveň nesmí promeškat okamžik nárůstu malých poupat. Pokud je včas neobjeví a nezareaguje na tuto skutečnost s vodou, pak poupata zaschnou a nová se zpravidla na stejném výhonu už toho roku neobjeví. U sukulentů ve většině podobných případů nefunguje jakýsi „second servis“, jak ho známe z tenisu. Pěstitel je na tom stejně jako chybující tenista. Druhým pokusem může zachránit co se dá, ale jen zřídka kdy je výsledek stejný jaký by byl při úspěšném prvním pokusu. Typickým příkladem takové rostliny je Pachypodium succulentum, o jehož krásné květy je opravdu škoda se v předjaří zbytečně připravit.
Příliš mnoho dalších možností jak pomoci rostlinám bez problémů dovést vývoj poupat ke zdárnému konci už neznám. Zato pokud se vše podaří jak má, čeká nás ono nádherné období čekání na květy. Je neopakovatelné, přestože se při troše štěstí každoročně opakuje. U některých rostlin jsou poupata dokonce svým způsobem dekorativnější než později květy. Tak tomu je například před rozkvětem u rostlin rodu Trichodiadema, které poseté poupaty připomínají miniaturní vánoční stromečky. Existují však v říši sukulentů i poupata, která jsou opravdovými uměleckými díly, jakými se může pochlubit pouze a jen příroda. Jednou z rostlin produkujících za příznivých podmínek taková poupata je Titanopsis calcarea. Jejich počátky jsou zcela nenápadné a snadno přehlédnutelné, ale těsně před rozvinutím v květ jsou poupata této rostliny z čeledi Aizoaceae opravdovou sukulentářskou lahůdkou. Při pohledu zblízka připomínají cizelérskou práci starých mistrů, jaká už se dnes v klenotnictvích hned tak nevidí. Už jenom kvůli této nádheře se vyplatí Titanopsis calcarea pěstovat, ačkoliv je to kytka nádherná ve všech směrech, na níž se dá koukat den co den, a stále při tom nacházet nové a překvapivě krásné detaily. Pokud se některá poupata této jihoafrické miniatury opozdí a v růstových středech se objeví třeba až počátkem října, tak jak se nám to přihodilo v několika případech letos, má to i své výhody. Na jejich pozorování je pak mnohem více času a klidu, než bývá uprostřed sukulentářského léta, kdy kvetou titanopsy nejvíce.
Čekání na květy je tedy pro sukulentáře obdobím velice příjemným. Je dobou trpělivého očekávání, zvláště když se jim podařilo překonat problémy s poupaty na úplném počátku jejich mnohdy značně dlouhého vývoje. Sukulentářské čekání na květy připomíná čekání na cokoliv příjemného v běžném životě. Proto jsem také tento článek načasoval do období předvánočního.
Z úvodní fotografie je patrné, proč potřebuje Adenium obesum doping ve formě hnojiva. Na jeden květ připadá mnohonásobně více ještě nerozvinutých poupat. Poupata Tavaresia barklyi zase tak trochu připomínají balistické střely, a také rády zasychají a opadávají. To z druhého snímku už má ovšem nejkomplikovanější období svého vývoje za sebou. 
Na třetí fotografii vidíte rozkvetlou Huernia kennedyana, u níž se další poupata často schovají pod již rozkvetlé květy. Zde je na místě pro jistotu dočasně udržovat mírně vlhký substrát. Poupata Pachypodium succulentum na čtvrté fotografii vyrůstají zároveň s prvními jarními listy. Především na počátku jejich vývoje jim nesvědčí dlouhodobější sucho! Poupata Trichodiadema densum bezprostředně před prvním rozvinutím v květy na pátém snímku jsou opravdovou pastvou pro oči, která se nám naskýtá pravidelně každou zimu. Šestá fotografie ukazuje, že i v jednoduchosti je krása. Pozdně letní poupě Fenestraria rhopalophylla má v průměru jediný centimetr, ale již následujícího dne se z něj rozevře květ o průměru i sedmkrát větším! A na závěr asi nejkrásnější letošní poupě, patřící Titanopsis calcarea. K němu snad není nutno dodávat vůbec nic!
