sukulenty

Když jsem na počátku letošního roku začal experimentovat s jihoafrickými rostlinami rodu Delosperma, napsal jsem o nich na naše stránky článek. Nebyl ryze pěstitelský, ale spíše se jednalo o úvahu, zda obnažování kořenů a tvarování korun u rostlin z čeledi Aizoaceae je „týráním“ rostlin či ne. Od té doby uběhlo půl roku a začaly se  už dostavovat  nějaké výsledky mé práce, byť zatím jen částečné.
Z únorového polotovaru vznikl o něco málo dokonalejší polotovar, ale protože práce na rostlinách mi začala přinášet stejné potěšení jako u jejich příbuzných z rodu Trichodiadema, rozhodl jsem se v započatém díle pokračovat a ořezal jsem i několik dalších jedinců.
Taky jsem si začal více  všímat samotných rostlin a jejich chování, kterému jsem předtím prakticky nevěnoval pozornost. Zato nulový pokrok jsem udělal v oblasti druhového určení rostlin, protože radikálním zkrácením větví a souběžným obnažením a zkrácením kořenů se na nějakou dobu pozastavil přirozený vývoj rostlin, který by za normálních okolností s největší pravděpodobností vedl k násadě květů. Ty jsem zatím neviděl, a tak mohu o druhu rostliny pouze spekulovat. Jakmile se naše delospermy v miniaturních mističkách rozhodnou kvést, budu zase o kousek dál. Protože jsem se letos u Petra Pavelky vybavil kvalitní literaturou o nich a jejich příbuzenstvu, snad se mi to v budoucnu s pomocí květů podaří. A je zde samozřejmě internet s obrovkým množstvím srovnávacích popisů a fotografií. Kdyby i ten zklamal, je tu přece ještě Petr Pavelka!
Z pomalu obrůstajících pahýlů z únorového článku se staly docela hezké stromečky, v mnohém opravdu připomínající zdrobnělinu mangrovových porostů. Nyní už jsem ve fázi, kdy pouze odstraňuji výhony, které nerostou směrem, který by odpovídal mým představám o budoucím tvaru rostlin. Čas od času na nich také ještě vyrůstaly výhony, jejichž listy měly původní, tedy takřka trojnásobnou velikost. Po novém zastřižení už obvykle rezignovaly a začaly se zmenšovat jako většina ostatních. Mají totiž mnohem méně místa, protože jich na ořezaných stoncích narůstá podstatně větší množství.
Podobně jako ostatní sukulenty, ani tyto delospermy nepřihnojujeme. Navíc jsou rostlinky zasazeny v malých a mělkých miskách, takže energie k růstu nemají nazbyt. Od doby radikálního řezu a povysazení kořenů nad úroveň substrátu jsem je ještě jednou přesazoval do čerstvého substrátu s vyšším obsahem křemičitého písku, který zaručuje jeho rychlé prosychání po časté zálivce. 
Ta je u téhle zvláštní a vcelku nenápadné kytky velice důležitá. U drobných druhů sukulentů jsem se snad ještě nesetkal s tak žíznivou rostlinou. Zalévat ji mohu prakticky pořád,aniž by narůstala  nějak přebujele. Neudržuji ji trvale vlhkou, a proto mezi jednotlivými zálivkami dělám dvou až třídenní pauzy. Pokaždé voda ze substrátu zmizí během jediného dne, protože zalévám v mírných dávkách. Vždy shora  přímo na listy, a je vcelku jedno, zda zrovna svítí slunce nebo je pod mrakem. Rostliny pěstuji na nejvíce osluněných místech skleníku, přesto nevykazují ani náznak změny sytě zeleného zbarvení droboučkých lístků. Ani jejich okraje nezískávají na plném slunci žádný jiný odstín. Letnit jsem je natrvalo nezkoušel, ale několik jich bylo po dlouhé týdny na konci jara venku, kde na ně střídavě pršelo a svítilo slunce. Byly to ovšem rostliny zasazené v květináčích s kořeny pod zemí. Ani na nich jsem nezaznamenal jakékoliv barevné změny.
Přestože tyhle mimořádně odolné delospermy tolik milují vodu, vydrží bez ní spolehlivě poměrně dlouho dobu, aniž by se jejich lístky svrašťovaly  nebo sesychaly (i když rostliny trochu povadle vypadají). To platí i pro rostliny tvarované a s povytaženými kořeny, zasazené v malých keramických miskách. Vodu jsem jim pravidelně alespoň jednou týdně (občas i dvakrát) dával i po celou zimu, aniž by jejich růst vykazoval nějakou změnu proti letnímu, zatímco ty v plastových květináčích, pěstované s kořeny pod zemí, se rozrůstaly živelněji a musel jsem je čas od času krotit vodním půstem dokud se nezatáhly do původního stavu před zálivkou. U těch tvarovaných již k podobným změnám po zálivce nedocházelo. Možná právě to zapříčinilo, že zjara nekvetly.
Podle výše uvedených údajů by se mohlo zdát, že se jedná o rostliny takřka nesmrtelné, které si nechají líbit úplně všechno. Tak to ale není, protože za tu dobu mi také několik mladých rostlin uhynulo na náhlou hnilobu kořenů, ale vždy se jednalo o jedince pěstované normálně, tj. s kořeny pod zemí a zasazené do plastoých  květináčků.
Protože se tato delosperma velice dobře množí zakořeňováním vrcholových řízků, nebyly tyto ztráty zase až tak citelné. Vegetativní množení není zdaleka tak rychlé a stoprocentní jako u rostlin čeledi Crassulaceae. Kořínky se objevují po dvou až třech týdnech, kdy jsou vrcholové růžice měkkých listů už pořádně zcvrklé a na první pohled vypadají dost neživotaschopně. Zprvu jsem tyto řízky vyhazoval v domnění, že jsou již nepoužitelné, ale jednou jsem je v tomto stavu zalil a misku s nimi uložil pod parapet s úmyslem, že je časem vynesu na kompost. Po týdnu jsem objevil vodou napitá těla, která už nebylo možno vytáhnout ze substrátu, protože byly hustě a hluboko prokořenělé. Žakořeněné řízky začaly poměrně intenzivně růst a hojně odnožovat.
Několik takto získaných rostlin jsem věnoval návštěvníkům našeho skleníku nebo přibalil navíc do zásilky některému našemu zákazníkovi k objednaným rostlinám. Jsem zvědav, jak u nich rostou a zda se také nepokusili o jejich tvarování, podobně jak se pokouším i nadále já. Za každou zprávu (příp. fotografii) jim budu vděčný, stejně jako za jejich zkušenosti s případným povysazováním a reakcemi jejich rostlin na toto počínání. Stejně tak uvítám jakékoliv informace ohledně případného druhového určení rostlin podle fotografií z článku. Sám podnikám pátrání na internetu, a výsledkem je několik tipů. Bez květů jsou to ale pouze chabé stopy, a tak nezbývá než se obrnit trpělivostí.
Při pohledu na rodící se miniaturní stromečky jsem rád, že jsem s tvarováním začal, a neponechal těmto rostlinám se zajímavými životními projevy pouze roli kobercové rostliny, zaplňující povrch substrátu u větších druhů tvarovaných tlustic. S tím mi je kdysi pan Jaroslav Bittman v Dymokurech dával, protože je sám k podobným účelům hojně používal, ale s jejich identitou mi také příliš nepomohl. Zato mi v podobě této delospermy  věnoval už kdoví  kolikátou kytku, v které jsem později našel zalíbení a udělám všechno pro to, aby už z našeho skleníku nikdy nevymizela. Jakmile budeme mít rostlin dostatek, začneme zkoušet jejich případnou mrazuvzdornost, protože několik zástupců rodu Delosperma už úspěšně roste na naší zahradě celoročně v kamenných korytech.
Pro představu uvedu velikosti keramických misek, v nichž jsou delospermy pěstovány. Nejmenší je ta bílá s rozměry 6,5 x 4,5cm, o něco větší pak hnědá (8 x 6cm). Zelená kulatá miska má průměr 8cm a modrý ovál rozměry 10 x 8 centimetrů. Vrstva substrátu je v nich mezi 2,5 a třemi centimetry.