sukulenty

V souvislosti s tvarováním sukulentních rostlin se mezi některými pěstiteli objevily polemiky či úvahy o vhodnosti tohoto nepřirozeného způsobu pěstování. Na úvod musím konstatovat, že se v žádném případě nejedná o nějaké drastické omezování rostlin v jejich přirozeném vývoji. Stejně „nepřirozené“ je v tom případě také pěstování převážné většiny kaudexů, jejichž ztlousté orgány obvykle v přírodních podmínkách zůstávají skryty hluboko pod povrchem země. Totéž platí pro cibuloviny, z nichž v přírodě nevidí botanikovo oko nic než pár listů, a to ještě pouze v časově omezeném období. Přesto se pěstují s poloobnaženými zásobními orgány naprosto běžně, protože jinak by většina druhů těchto rostlin postrádala své pěstitelské kouzlo.
Mnohem horším prohřeškem ve směru k pěstovaným rostlinám jsou snahy obrátit jejich přirozený životní cyklus, v mnoha případech hluboce zakódovaný kdesi v jejich nitru od matky přírody. A ještě horší je nevyhovět rostlinám v jejich požadavcích na světlo, teplo a množství vody. Žít v domnění, že si zvyknou, je naprosto nesmyslné a zcestné.
Pokud by tvarováním rostlin a povysazováním jejich kořenů nad povrch substrátu samotné rostliny nějak strádaly, daly by to svému majiteli dříve nebo později najevo. Začalo by to nepřirozeným tvarem listů, stonků i kmenů, pokračovalo absencí květů a končilo úhynem dlouho „trápené“ kytky.
Nic takového se ale v tomto případě neděje, jen lístky většiny druhů se postupně zmenšují a větve houstnou. Růst takových rostlin je sice pomalejší, ale stejně zdravý jako v plastikovém květináči a s kořeny hluboko pod povrchem. V přírodě rostou jedinci stejného druhu často ve zcela odlišných podmínkách, ovlivněných spoustou faktorů. I v suchých lokalitách přijde čas od času liják, který rostlinu takřka vyplaví, zatímco druhou ponechá tak jak byla. Rostlina s podemletými kořeny se s tím obvykle vyrovná, a to i za cenu dočasné redukce růstu těla i kořenů.
Také v naší přírodě se s podobnými jevy můžeme setkat velice často. Chodím do jednoho lesa, kde mezi kameny není takřka žádný substrát, a přesto zde rostou buky s často obnaženými kořeny a tlustými kmeny. Jsou mnohonásobně menší než ty rostoucí o padesát metrů dál, mají také menší listy, silnější kmeny a koruny nádherně tvarované okusem lesní zvěře. Zatímco u těchto přírodou „týraných“ se zastavím skoro pokaždé, ty druhé míjím, protože pohled na ně mi nepřijde tak vzácný, když jich rostou stovky všude okolo.
Když se rozhodnu nějakou rostlinu tvarovat a pěstovat v omezeném prostoru, podvědomě jí zároveň věnuji mnohem více pozornosti než za normálních okolností. Je to způsobeno tím, že mám zájem sledovat pravidelně její vývoj, a také ji častěji zalévám, protože v mělkých miskách rychleji vysychá. Právě kvůli tomu své rostliny vlastně pěstuji, a takto jsem přinucen věnovat jim více pozornosti, než při nezbytně nutné údržbě.
Byly časy, kdy jsem se spokojil s úhlednými řadami hranatých květináčků, které vyplňovaly takřka každý centimetr čtvereční plochy skleníku. V té uniformitě mi unikaly detaily, které jsou pro mne nyní tím největším sukulentářským požitkem. Léta zavedenou uniformitu nechávám pro rostliny prodejní, které naopak v případném zájemci evokují pocit, že má z čeho vybírat, a jakkoliv se rozhodne, vždy bude jeho volba tou správnou.
Ukážu vám na jediném případě, jak lehká může být (pro mne) volba. Záleží na vkusu každého člověka, co s vybranou rostlinou udělá, a zda vůbec chce věnovat svůj čas k nějaké její změně. Jednomu se líbí rostlina taková jaká je, zatímco jiný si ji chce ještě trochu vylepšit k obrazu svému.
Když jsem přesazoval jednu rostlinu, kterou jsem až dosud používal jako vynikající kobercovitý podrost pod stromkovité krasuly, povšiml jsem si poprvé jejích zvláštních kořenů. Předtím jsem ji samozřejmě také přesazoval, ale většinou s celým kořenovým balem nebo jeho částí. Ty kořeny měly zvláštní zbarvení, a svým tvarem mi připomínaly známé rostlinné společenství zvané mangrove.
A tak jsem se rozhodl, že si udělám takové malé sukulentní mangrove, pokud to samozřejmě rostlina bude snášet. Pokus vyšel, a při jeho realizaci jsem postupoval naprosto stejně jako u některých druhů r. Trichodiadema. Povysadil jsem kořeny nad povrch substrátu, a jakmile rostlina obnovila růst, ostříhal jsem takřka vše zelené v koruně. Zprvu to příliš povzbudivě nevypadalo, ale nakonec obě rostliny překonaly všechna příkoří, kterým jsem je dočasně vystavoval. Konečný výsledek je samozřejmě ještě daleko, ale to nejhorší už asi mají za sebou. Nyní nastává čas k jejich drobným úpravám, ale žádný citelnější zásah už je nečeká. Ostatní rostliny téhož druhu pěstuji i nadále tradičním způsobem.
Když se mi tvarované rostliny z nějakého důvodu přestanou líbit, zahrabu je zpět do plastového květináče. Totéž v opačném gardu platí pro ty druhé. Netvaruji rostliny kvůli jiným pěstitelům nebo „fajnšmekrům“, ale pro vlastní potěšení z pohledu na ně. A když se navíc líbí i někomu jinému, moje pěstitelská radost je samozřejmě ještě o poznání větší.
Vlastně jsem zapoměl, že ta rostlina na fotografiích je nějaký běžnější zástupce r. Delosperma, ale její přesný název neznám. Počkám si na jaro, kdy by rostlina měla kvést. Jakmile spatřím květy, snad se mi ji podaří určit, a zároveň se moje pěstitelské úsilí pohne zase o kousek dál.
Na fotografiích v textu můžete vidět dvě možnosti pěstování stejně starých rostlin Trichodiadema densum. Ta první je v plastovém květináči, druhá „živoří“ s povytaženými kořeny v mělké bonsajocé misce. Zdá se, že oběma dosavadní způsob života vyhovuje naprosto stejně. Mým koněm je ta druhá, ale rád mám obě stejně. Na dalších fotografiích vidíte opět rostliny stejného stáří, tentokrát již zmíněné delospermy. První žije v plastovém květináči a tvoří přízemní koberec mírně poléhavých těl. Druhé dvě si prošly částečnou změnou vizáže, trvající asi dva měsíce. Sázím na ně, ale ani tu první nepovažuji za nějakého outsidera, když už jsme u té koňské symboliky. Jedno mají ale všechny společné. Jsou zdravé a vyvíjejí se zcela přirozeně v rámci svých možností a k mé radosti.