SUKULENTNÍ PODZIM V ADRŠPACHU
Člověk může milovat skály, přestože se bojí výšek.To je i můj případ. Máme rádi Adršpach, a tím nemám na mysli jen známé Skalní město s fůrou turistů na každém kroku, ale především Broumovské stěny, Ostaš nebo pohled z vyhlídky Hvězda. Když jsme tam byli naposledy, bylo to na podzim a už tomu bude pár let. Je spousta jiných míst, které je také dobré navštívit, ale právě do tohoto krásného kraje se určitě zase brzy vrátíme. Než se tak stane, rozhodl jsem se, že si podzim v Adršpachu vytvořím z našich sukulentů. Jenom takový menší, ale zato se na něj můžu dívat každý den.
Přemýšlel jsem o tom už dlouho, prakticky od chvíle, kdy jsme na řeckém ostrově Zakynthos nacházeli kameny, které nám připomínaly pískovcové skály. Bylo jich tam stokrát, možná tisíckrát více, než je věží v kraji kolem Police nad Metují, která se stává pokaždé naším výchozím bodem na cestách lesy a skalními zákoutími. A my jsme si jich mohli vzít jen pár, protože místa v zavazadlech není nikdy moc.
Sukulenty čeledi Crassulaceae (tlusticovité) nabízejí celou škálu odstínů, které nápadně připomínají podzimní zbarvení českých stromů. Iluze nemůže být samozřejmě dokonalá, protože stavba těchto rostlin je úplně jiná. Jedná se o pouhý pokus přiblížit se obrazu, který máme možnost sledovat na protilehlých stráních při svých toulkách tímto nádherným krajem. Pískovcové komíny či věže a věžičky často sotva vykukují mezi pestrobarevným smíšeným lesem, který zde roste bez plánování a své místo na slunci si vybojují jen ti nejšťastnější jedinci. Stejně těžký život jako stromy mají ostatně mezi pískovcovými stěnami i lesáci, kteří musí doslova bojovat ve složitém terénu, kde jim žádná sebemodernější technika příliš nepomůže.
Z rostlin jsem zvolil především nejrůznější mexické rozchodníky (Sedum), ale také drobné tlustice z jihu Afriky. Jako vítaný doplněk posloužily mladé rostlinky Aeonium lindleyi z Kanárských ostrovů, které uprostřed českého léta získávají žluté zbarvení podobné tomu podzimnímu u mnoha stromů v Adršpachu.
Nejprve jsem „postavil“ skály, teprve potom dosazoval „les“ a záměrně při tom nepoužíval výrazněji zbarvených druhů sukulentů, protože pak by celá kompozice více než náš milovaný kraj připomínala některý z nádherných obrazů Libora Vojkůvky. Ten při své návštěvě u nás žasl nad barvami letněných sukulentů čeledi Crassulaceae, pobíhal okolo nich a vykřikoval „kurňa, to si musím zapamatovat!“. 
Je pravda, že mu zřejmě dostatečně utkvěly v paměti, protože se od té doby začal pravidelně objevovat na kaktusářských akcích všeho druhu k obveselení všech, kdo mají rádi jeho šťavnatý humor. Jeho úžasné obrazy si snad musí zamilovat úplně každý.
Když jsme jednou na podzim byli v Adršpachu a vraceli se v podvečer z celodenního výletu do Police nad Metují, zastavili jsme se na pivo v bufetu pod Ostašem. Zapadalo slunce a na terase posedávala spousta horolezců, okolo nichž všude po zemi leželo jejich nádobíčko. Bavili se o smrti svého kamaráda, kterému se milované kopce kdesi za oceánem staly osudnými. Teprve doma mi při pohledu do novin došlo, že řeč byla o Mírovi Šmídovi. Tenhle syn hor začínal právě v cvičných skalách na Ostaši, a pokračoval přes Tatry, Alpy a Kavkaz až k himálajským osmitisícovkám.
Chodívali jsme na jeho přednášky rádi, protože byly plné informací, nádherných snímků i humoru. Míra si jimi přivydělával na další cesty. Nerad lezl s velkými výpravami, byl spíš sólista. Nikdy nezapomenu na jeho vyprávění o sólovém zdolání hory Ama Dablam. Už při pohledu na tenhle kopec zespodu bych mohl sušit slipy v mikrovlnce jako Mr. Bean. Možná po cestě Mírovi taky nebylo tak veselo, jak by se mohlo zdát z jeho vyprávění, ale takové jeho besedy bývaly. Němý úžas střídaly salvy smíchu.
Při pohledu na africké, mexické a jiné sukulenty mezi řeckými kameny si vzpomenu na malebný kraj okolo Police nad Metují i horolezce a zdejšího rodáka Míru Šmída, který svému koníčku přinesl před patnácti lety oběť úplně nejvyšší.
