SUVENÝR z prezidentského PALÁCE
9. 11. 2021
Než jsme prezidentský palác navštívili, neměl jsem o existenci té rostliny ani tušení. A to jsem si namlouval, že o sukulentech toho vím už docela dost a dvojnásob pak o mých oblíbených tlusticích rodu Crassula. Nelekejte se, že bychom my dva navštívili některé ze sídel našeho vetchého a mstivého prezidenta, takoví masochisté zase nejsme. Místo o němž je řeč se nachází na ostrově Sao Miguel a patří k němu rozlehlý park, připomínající spíše botanickou zahradu. Oficiálně se to nádherné místo jmenuje Palácio de Sant’Ana a sídlí v něm prezident Azorských ostrovů, které jsou autonomní součástí Portugalska.
Palác a přilehlá zeleň se nacházejí na ulici Rua José Jácome Correia, kam jsme to měli z našeho přechodného bydliště v hlavním městě Ponta Delgada coby kamenem dohodil. Na vrátnici jsme předložili paní za okénkem své pasy, a na oplátku obdrželi zelené cedulky, které nám předal přítomný voják či policista. Jakmile jsme si je pověsili na krk, stali jsme se oficiálními hosty pana prezidenta a mohli se volně pohybovat po jeho výsostném území. Protože hostů nebylo toho dne na sklonku září mnoho, všude vůkol panoval klid a mohli jsme si tu krásu vychutnávat plnými doušky. Dostali jsme také plánek celého areálu, ale nebyl třeba. Jakmile se jedná o exotickou zeleň, nevynecháme nakonec nikdy ani jedinou kytičku.
Všude panoval neuvěřitelný pořádek, což nás nijak zvlášť nepřekvapilo. Péče o veřejnou zeleň jakoby patřila k nejvyšším prioritám místních, o čemž jsme se mohli přesvědčit na každém kroku při putování po tomto nádherném ostrově. Tak proč by tomu mělo být jinak zrovna v prezidentské zahradě. Sídlo samotné stojí až v zadní části pozemku, dlouhou dobu skryto hustou zelení ze všech končin světa. Spousta letitých stromů nepostrádá jmenovky, což je v Makaronésii častým zvykem i ve veřejných parcích. Kmeny některých jsou opravdu úctyhodné, stejně jako mnohohlavé cykasy, přizdobené šišticemi. To vše doplněno jezírkem s barevnými kapry a starodávnými schůdky, vedoucími pod hladinu. Samotné sídlo připomíná menší zámek. Zářivě červená se na fasádě dokonale snoubí s bílou jako čerstvý sníh. Připadalo nám, že fasádníci museli slézt z lešení zrovna včera. Tak to bylo čisté.
Obešli jsme prezidentský palác kolem dokola. Skrýval za sebou docela rozsáhlé skleníky, které však měly nejlepší období už dávno za sebou. Připomínaly staré zahradnictví, jaká si pamatuji ze svých dětských let. Kousek od skleníků jsme vedle jednoho z chodníčků objevili zajímavou rostlinu. Její droboučké chlupaté lístky na vínově červených stoncích tvořily hustou kouli, pod níž se zcela ztrácela nádoba, z níž rostlina vyrůstala. Mezi lístky zářily stejně drobné bílé kvítky. Vše působilo jemným a křehkým dojmem. Vzal jsem si čtyři vrcholky, dlouhé 2-3 centimetry a zabalené v papírovém kapesníku jsem je uložil do nejmenší kapsičky batohu.
Nedával jsem těm malým a pramálo sukulentním suvenýrům velkou šanci. V našem dovolenkovém bytě jsem je nechal na stole jedné z místností a občas kontroloval, jestli moc nevadnou. Buď a nebo, říkal jsem si. Zbytek našeho pobytu na ostrově kupodivu přežily, stejně jako cestu letadlem i další tři horké dny v Lisabonu a nakonec i návrat domů. Tady ovšem nastal shon, jako po každém návratu z naší podzimní dovolené, a tak jsem drobné řízky strčil na substrát k namnoženým voskovkám v zimní zahradě a ponechal je napospas naší běžné péči. Asi za dva týdny jsem zjistil, že pouští kořínky. Přesadil jsem je do samostatných chrudimských květináčků 4x4cm a začal jim konečně věnovat větší pozornost.
Umístil jsem je ve skleníku tak, abych kolem nich chodil několikrát denně. Díky tomu dostávaly častěji vodu a začaly povzbudivě přirůstat. Také jsem začal s pátráním po jejich identitě. Na samém začátku té strastiplné cesty jsem otevřel fotografie z naší dovolené a začal hledat rostlinu, z níž moji drobečkové pocházeli. Jenomže ona tam žádná nebyla. Nevíme jak se to mohlo přihodit, protože dovolené dokumentujeme zodpovědně, a když se jedná o rostliny, pak to platí dvojnásob. Na tu drobnolistou krasavici jsme ale tehdy nějak zapomněli. Pamatoval jsem si matně ty drobné kvítky, ale stále jsem ještě byl na pochybách, zda se vůbec jedná o sukulentní rostlinu. Pokud ano, nejvíce jsem tipoval její příslušnost k rodu Peperomia. Jen ty květy, uhnízděné v mé paměti, mne nechávaly na pochybách, ačkoliv jsem si jejich tvar pamatoval opravdu jen matně. Nakonec jsem pátrání zanechal úplně.
Zhruba po roce jsme dosáhli uspokojivých pěstitelských výsledků. Ze čtveřice malých řízků jsme během sezóny namnožili několik dalších rostlin a na počátku loňského září jsme se dokonce radovali z prvního kvítku. Bohužel na nějakou dobu jediného, ale i ten mne potěšil a podnítil znovu zahájit pátrání po identitě rostliny z prezidentského paláce. Tentokrát už jsem byl úspěšný, protože jsem vsadil na rod Crassula a důkladně jsem prohledal patrně jediný web s naprosto vyčerpávajícími informacemi o tomto i jiných rodech čeledi tlusticovitých (www.crassulaceae.ch). Mnoho druhů krasul jsme již pěstovali, nebo stále pěstujeme. Ty jsem tedy mohl v tom nekonečném seznamu jmen vynechat, stejně jako ty, které jsem už znal z fotografií. Beztak ještě zbývaly desítky druhů, jejichž pojmenování mi nic neříkala. Najít tu pravou sice chvilku trvalo, ale ne zas tak dlouho, protože stačilo dojít jen k písmenu „e“.
Crassula expansa ssp. fragilis je pro tu podivuhodnou rostlinu naprosto výstižným pojmenováním. Široce rozložitá (expansa) je opravdu, protože její tenké stonky se záhy pokládají na substrát a čas od času vytvářejí v úžlabích drobných lístků i čekací kořínky. Není sice až tak křehká nebo lámavá (fragilis), ale rozhodně tak na první pohled působí. Druh v přírodě roste ve čtyřech vzhledově dosti odlišných poddruzích na rozsáhlém areálu, zahrnujícím východ jihoafrického Kapska, celou tropickou východní Afriku až po Tanzanii a také centrální oblasti ostrova Madagaskar. Od toho se také odvíjí nadmořské výšky, v nichž lze rostliny nalézt. Rozmezí 50-1800m je dosti výmluvné a zahrnuje pobřežní písčiny, křovité savany i skalní kapsy ve vyšších polohách, naplněné alespoň trochou substrátu k přežití této skromné rostliny.
Její stonky barvy červeného vína jsou tenké a chlupaté, stejně jako drobné oválné lístky i kališní lístky květů. Internodia bývají delší než jsme u většiny tlustic zvyklí a hodně záleží na množství světla a vody v době plné vegetace. Pokud se nám podaří nalézt zdravý kompromis, pak se délka internodií zkrátí a jednotlivé výhonky narůstají mnohem hustěji. Vzpřímený růst stonků je pouze dočasný, velmi záhy se vlastní hmotnosti (i když nevelkou) větve položí na substrát a jediná rostlina je schopna pokrýt značnou plochu. Pokud bychom větve nekrátili, jsou schopny dorůst délky až 25cm a v takovém případě je vhodnější sázet rostliny rovnou do závěsných květináčů. Lístky dosahují velikosti zhruba 6x4mm a jejich zbarvení bývá po většinu roku matně zelené. To se však výrazně změní v době, kdy se rostliny chystají kvést, což v našich podmínkách bývá většinou na sklonku podzimu a během zimy. Listy se začnou zbarvovat do růžova a rostlina jako celek je najednou mnohem výraznější.
Pěstování této drobnolisté tlustice se v ničem neliší od jiných druhů. Slunce snese maximum, ale spokojí se i s rozptýleným světlem, především během českého léta, kdy upadá do jakéhosi částečného vegetačního klidu. V zimě naopak potřebuje světla maximum, protože má snahu přirůstat a především kvést. Zaléváme častěji a v menších dávkách. Častěji proto, že rostlina nemá pořádné zásobní orgány, jakými se může chlubit většina jejího rodového příbuzenstva. Menší dávky z důvodů trvalejšího přemokření, které může způsobit hnilobu, zvláště když teploty klesnou nebo se rostlina nachází ve špatně větraných prostorách. Velice jí prospívá večerní kropení na chlupaté lístky, na nichž pak voda ulpívá, postupně se odpařuje do okolí, ale značnou část z ní rostlina během té doby stihne zpracovat.
Crassula expansa ssp. fragilis je známa už od konce 19. století jako Crassula fragilis a později i pod jinými jmény. To aktuální získala teprve v roce 1975. Přesto u nás není takřka pěstována, nebo jen velmi zřídka. Každopádně jsem ji neviděl v žádné tuzemské sukulentářské sbírce. Přitom ve světě je to rostlina známá a jak se zdá i velmi populární, především v oblastech kde je možno ji pěstovat celoročně venku. My se teprve chystáme na první pokusy s jejím sezónním letněním pod širým nebem, když už se nám podařilo napěstovat potřebnou základnu k podobným pokusům.
Množení je velmi snadné zakořeňováním vrcholových i stonkových řízků. Ty odebíráme jen 2-3cm dlouhé, ale i tak se záhy začnou kroutit, a tak je raději ještě čerstvé zaboříme do liaporu (drobný keramzit), který poprvé pokropíme až po týdnu nebo i déle. Řízky ponecháme na spodním parapetu ve stínu a první kořínky můžeme pozorovat už týden po prvním navlhčení. Jakmile se tak stane, okamžitě řízky po několika najednou sázíme do běžného sukulentného substrátu a do květináčků odpovídající velikosti.
V budoucnu máme v úmyslu vyzkoušet její pěstování v závěsných květináčích. Bude to chtít pravidelně krátit vrcholky, aby rostliny co nejvíce zhoustly a pod nimi zmizely celé nádoby, tak jak jsme toho byli svědky v prezidentské zahradě. Doufáme, že se tahle kytka u nás natrvalo zabydlí a zůstane tak živou vzpomínkou na překrásný ostrov Sao Miguel i v exotické zeleni skrytý palác prezidenta Azorských ostrovů.
Obr.č. 1 – malá část velké prezidentské zahrady v městě Ponta Delgada, č.2 – a samotný palác, ukrývající se v její zadní části, č.3 – Crassula expansa var. fragilis na počátku letošního února, vlevo zelená rostlina, vpravo již růžovějící, chystající se kvést, č.4 – pohled zblízka na drobné kvítky, č.5 – naše první kolonie namnožených rostlin ve stejné době, č.6 – jedna z dvojice starších rostllin z obrázku č.3 ještě jednou, tentokrát letos v listopadu. Nádherně zhoustla a opět se chystá ke kvetení, č.7 – a ještě jeden pohled na poupata Crassula expansa var. fragilis
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář