sukulenty.estranky.cz

V přebohaté klenotnici čeledi klejichovitých (Asclepiadaceae) se nacházejí hotové sukulentářské poklady, mezi které bezesporu patří také Tavaresia barklyi. Dříve byla tato kaktusům podobná rostlina také nazývána  Decabelone grandiflora, a teprve později byla začleněna do rodu Tavaresia společně s dalšími dvěma druhy o poznání drobnějších rostlin. Tavaresia barklyi roste na jihu Afriky na velice rozsáhlém areálu, zasahujícím na západě do Namibie a Angoly a  směrem do vnitrozemí pak také do Botswany a Zimbabwe.
Je to rostlina krásná a velice zajímavá, a to i v době, kdy zrovna nekvete. Zdobí ji trojice drobných ostnů, hustě narůstajících na četných žebrech, jimiž je rozděleno sloupovité tělo rostliny. Pokud má Tavaresia barklyi dostatek světla, je ostny porostlá velice hustě, takže její tělo se pod nimi takřka ztrácí. Pokožka rostliny se zbarvuje podle intenzity světla na stanovišti od svěže zelené při nedostatku světla až po fialovohnědou při nadbytku slunečních paprsků. Pokud pěstitel najde zdravý a pro rostlinu přijatelný světelný kompromis, pak jsou její hustě narůstající stonky tmavě či olivově zelené.
V kultuře obvykle dorůstají výšky  do patnácti centimetrů, a po nějakém čase tvoří díky bočním odnožím husté trsy, z jejichž úpatí vyrůstají na počátku léta poupata. Objevují se zároveň s nárůstem zmíněných odnoží, a často zůstávají pěstiteli dlouho utajeny ve spleti těl. Později je ovšem není možné přehlédnout, protože jsou velké, stejně jako květy zvláštního trychtýřovitého tvaru, nemající v čeledi Asclepiadaceae obdoby. Květů bývá často velké množství, a na rozdíl od příbuzných smrdutek r. Stapelia takřka nezapáchají. Vzhledem k velikosti květů se ale často stává, že okolní malá poupata v době kvetení  zasychají. Náš letošní květní premiant z fotografií dosáhl délky 13 centimetrů!
Krása této rostliny je vykoupena její značnou choulostivostí, a to především vůči trvalejšímu přemokření substrátu a chladu. Kombinace mokra a nízkých teplot  je pro tuto rostlinu většinou osudová, a proto ji zimujeme v teplejším prostředí než jiné zástupce čeledi. V zimní zahradě teploty takřka neklesají pod 15°Celsia, a při této teplotě v zimě zaléváme nárazově podle potřeby a počasí, aby substrát vždy stačil co nejrychleji vyschnout. Od jara do podzimu zaléváme jednou týdně, ale v případě zamračeného počasí klidně zálivku občas vynecháme. Vody dáváme tavaresii vždy pouze mírné dávky. Vzhledem k častým nočním poklesům teplot nelze doporučit ani její letnění, zato proudění chladnějšího nočního vzduchu ve skleníku jí jde k duhu, jako ostatně takřka všem sukulentním rostlinám.
Množení je vcelku snadné zakořeňováním bočních odnoží, které koření na vlhkém perlitu nebo písku celkem spolehlivě za předpokladu, že je v množárně teplo. Rány vzniklé po odlomení od rostliny ponecháme vždy několi dnů zaschnout.
Tavaresia barklyi je dosti choulostivá, alespoň se mi tak jeví, protože jsem ji už několikrát zahubil, i když několik sezón předtím rostla spokojeně a v pořádku zimovala. Mnohem odolnější je Tavaresia mejntjesii, kterou mnozí považují za přírodní hybrid. Její těla i květy jsou drobnější. Stonky se výrazně podobají některým huerniím, zatímco zvláštní a v poměru k rostlině velké květy připomínají trouby starých gramofonů. Třetím druhem je Tavaresia angolensis, s kterou jsem se však v praxi nikdy nesetkal.
Přestože jsem byl nucen v minulosti několik rostlin odepsat, nikterak jsem na tuto africkou nádheru nezanevřel. Když uvidíte na vlastní oči její překrásné květy, zjistíte okamžitě proč. Tavaresia barklyi mi už připravila mnoho nádherných pěstitelských zážitků, a na občasná zklamání jsem za ta léta u sukulentů zvyklý. Protože podobné zkušenosti s jejím pěstováním mají také jiní pěstitelé, a zároveň si k ní vytvořili podobný vztah jako já, Tavaresia barklyi se asi nikdy nestane rostlinou, která je nabízena na každém rohu. Už léta pěstujeme také křížence Tavaresia barklyi s nějakým druhem rodu Stapelia, o němž jsme psali na našich stránkách dříve. Kříženec sice nemá zdaleka tak oslnivé vzezření jako tato krasavice, ale zato zdědil po druhém z rodičů značnou odolnost vůči chladu, přelití a jiným pěstitelským přehmatům, které Tavaresia barklyi neodpouští ani omylem.