sukulenty.estranky.cz

Když zkřížíme dvě rostliny, nebo se nám tyto zkříží samovolně, výsledek nemusí být pokaždé stejný. Zvláště pak když jedna z nich je rostlinou mimořádně variabilní. Právě takovou je i Orbea variegata, notoricky známá kytka, zdomácnělá za českými okny už od konce 19. století jako „smrdutka“. Za léta pěstování sukulentů jsme jich viděli kvést spoustu a nemohlo nám uniknout, kolik nejrůznějších umělecky vyhlížejících kreací dokáže prostřednictvím svých květů vytvořit z pouhých svou barev. Přestože je druhý z rodičů potencionálního křížence rostlinou tak uniformní jako překrásná Tavaresia barklyi, i potomstvo z takového křížení může být samozřejmě velice pestré. A nemusí to být způsobeno pouze zmíněnou variabilitou Orbea variegata, ale zrovna tak i dominancí jednoho či druhého z rodičů v dědičných znacích vzniknuvšího křížence.

Toho našeho jsme získali asi před třemi lety a kromě upozornění na vskutku nádherné květy jsme o něm ani jeho původu nevěděli zhola nic. Květy jsme samozřejmě zanedlouho měli možnost spatřit na vlastní oči, ale o podrobnostech vzniku tohoto křížence jsme se dodnes nic podstatného nedozvěděli. Zapátral jsem proto na internetu, který mi nabídl zoufale málo věrohodných údajů a několik fotografií. Byly na nich sice také nádherné květy, narůstající na rostlinách vzhledově velice podobných těm našim, ale pouze jediný z nich se podobal tomu, co se před námi v plné kráse poprvé otevřelo z kulovitých poupat někdy uprostřed léta roku 2017. U této fotografie však jako na potvoru chyběly jakékoliv údaje o vzniku křížence nebo jeho majiteli. 

Na zbylých fotografiích byly nápadné květy křížence také vzniklého z dvojice výše uvedených rostlin, jehož květy jsou ale velmi nápadné a možná opravdu trochu naplňující jeho pojmenování. Hybrid nazvaný Tavaorbea 'Red Leopard' spatřil světlo světa na počátku 90. let minulého století na Novém Zélandu, konkrétně v sukulentářské sbírce pana Martina Walkera. Semena rostlin na fotografiích pocházela z plodů, narostlých na Tavaresia barklyi a  jediným dalším zástupcem čeledi Asclepiadaceae ve skleníku v době opylení údajně byla právě Orbea variegata. Podle všeho se tedy nejednalo o sprášení z iniciativy samotného pěstitele. Jak již bylo řečeno, stonky tohoto křížence jsou velmi podobné jako u toho našeho, stejně jako poupata. Zatímco na květech „Rudých leopardů“ je naprosto patrná genetická převaha Orbea variegata, především prostřednictvím větších ploch jedné barvy a také špičatějších cípů, květy našich rostlin v sobě nesou podstatně více dědičných znaků Tavaresia barklyi.

Jsou to květy dokonale barevně sladěné, i když o poznání decentněji než v případě zélanských leopardů. Na celé jejich ploše jsou červenohnědá i pískově žlutá barva ve vcelku vyváženém poměru a okraje květů jsou porostlé hustými řadami jemných chloupků. Květy nejsou tak ploché jako u Orbea variegata, ale jejich jícen zase není ani zdaleka tak hluboký jako u zvláště bizarních květů Tavaresia barklyi. Jakmile se jejich cípy obrátí nazad, průměr květů dosahuje asi 5 cm, zatímco s cípy naplno roztaženými o 2-3 cm více. Ve srovnání s relativně drobnými stonky, jejichž výška nikdy nepřesahuje 10 cm a často bývá sotva poloviční, se květy zdají být obrovské. Stonky kříženců připomínají svým vzhledem Orbea variegata, jen výrůstky na jejich povrchu jsou četnější a špičatější. Zatímco těla Orbea variegata se na plném slunci často zbarvují do červenohnědých odstínů, tyto někdy výrazně tmavnou až do černozelené, čímž trochu připomínají pokožku Tavaresia barklyi. 

První květy se někdy objevují již na konci června, ale nejčastěji až v závěru prázdnin a během září. Rostliny vykvétají často i v několika etapách. Od jara do podzimu jsou umístěny na plné sluneční palbě v letním makroloňáku, ale jakmile nastanou opravdová vedra a tropické letní noci, je lépe je přesunout do stínu vyšších rostlin nebo na spodní parapet. Jejich kořeny totiž během zmíněného počasí často omezují svoji funkci, nebo přestávají vodu brát úplně, takže jakmile pozorujeme pomalejší vysychání substrátu, zálivku okamžitě zastavíme. Než nastanou normální letní dny s výraznějšími nočními poklesy teplot, raději je namísto klasické zálivky jen po večerech kropíme. Právě v tomto období se malinko projevuje choulostivost a náladovost, zděděná po tavaresiích a občas dochází při nepozornosti pěstitele k hnilobám stonků při jejich úpatích. Zimujeme takřka nasucho i v chladnějším skleníku(5-10°C), ale ideálnější se jeví jejich pobyt v zimní zahradě, kde je tepleji a trochu vody mohou dostávat i přes zimu každý týden.

Množení je snadné zakořeňováním opatrně odlomených stonků, které necháme klidně i dva týdny ležet na přistíněném místě a teprve poté klademe na množárenský substrát. Řízkovanci z jarního množení často kvetou již na podzim téhož roku. Mnohem rychlejší a efektivnější ale je množení na počátku léta, kdy kořenění probíhá podstatně rychleji. Řízkovanci z tohoto období nakonec ty jarní v růstu doženou a navíc je pozdnější množení provázeno mnohem menším procentem úhynů z důvodů hnilob.

Řízkovanci nějaký čas věnují pouze vytváření husté sítě kořenů a v tomto období většinou vůbec nevytvářejí nové boční výhony, nebo jich produkují jen nepatrné množství. V minulých letech jsme opakovaně pozorovali u spousty rostlin čeledi Asclepiadaceae, že mohutný nárůst velkého množství odnoží u nich takřka současně propukne jako mávnutím kouzelného proutku třeba během jediného srpnového týdne. Na mladých výhonech pak obvykle rovnou bývají zárodky poupat. V tuto dobu se vyplatí rostliny více zalévat a snažit se udržovat substrát nějaký čas permanentně vlhký. Poupata pak nezasychají a rostliny také tou dobou do nárůstu spousty nových odnoží musejí investovat mnohem více energie.

Tavaorbea beze jména je rostlinou, která v době kvetení zaujme každého, samozřejmě vyjma odpůrců všeho botanicky nečistého. Vcelku snadno se pěstuje i množí a k tomu účelu každoročně vytváří i dostatečné množství odnoží. Lze proto předpokládat, že se brzy stane za českými okny běžnějším hostem, než tomu bylo dosud. A třeba mezitím získá i nějaké působivé jméno. 

Na úvodním snímku je první loňský květ z konce června, na druhém již s nazad obrácenými cípy. Poupata na třetí fotografii jsou z července, stejně jako právě se otevírajícící květ jarního řízkovance na snímku následujícím. Již otevřený květ můžete vidět na obr.č. 5 a je z něj patrné, jak velký v poměru k samotné rostlině je. A na závěr ještě dvojice kříženců Tavaresia barklyi a Orbea variegata v letním makroloňáku na počátku srpna. Zatímco rostlina vlevo již kvete naplno, tavaorbea vpravo se teprve chystá.