sukulenty.estranky.cz

Následující řádky budou o rostlině, která už vlastně neexistuje. Alespoň tedy určitě ne pro některé botaniky a systematiky, kteří jsou toho názoru, že se jedná pouze o jeden z okrajových typů všeobjímajícího druhu Titanopsis calcarea. Zmínění botanici mají pro svá tvrzení docela určitě pádné důvody (a také přesnější metody), po nichž se pídit nemíním, a ani mi to jako amatérskému pěstiteli nepřísluší. Stejně jako přemýšlet o tom, proč se podle nejnovější nomenklatury vlastně celý rod Titanopsis nyní už sestává z pouhopouhých tří rostlinných druhů (T. calcarea, T. hugo-schlechteri a T. schwantesii). Asi to tak bude, když to ti učení pánové říkají.
Jenomže my, praktičtí pěstitelé, musíme chtě nechtě všechny ty staré dobré druhy brát pořád na milost, protože jak jinak bychom se mezi sebou nějak rozumně domluvili o jaké rostlině je vlastně řeč, třeba při jejím shánění nebo nabídce. Kdyby tomu tak nebylo, nevykvetla by ani rostlina z dnešního článku v naší sbírce, protože jak jinak bych panu Hušnerovi z Hýskova vysvětloval, že toužím právě po ní a žádné jiné, nebo kdyby ji on tehdy zařadil do své nabídky jen jako Titanopsis calcarea s nějakým mně nic neříkajícím polním číslem? Díky používání původního jména jsem nakonec dostal přesně co jsem chtěl. Titanopsis fulleri pochází z vápencových půd jihoafrického Bushmanlandu (Northern Cape), stejně jako příbuzný druh Titanopsis calcarea, s nímž místy vytvářejí smíšené populace, zatímco jinde roste samostatně. Na rozdíl od nejznámějšího a nejčastěji pěstovaného druhu narůstají listy Titanopsis fulleri vždy částečně vzpřímeně, a světlými bradavičkami jsou pokryty pouze na svých okrajích, zatímco na zbytku horní plochy pouze tmavšími tečkami. Listy s trojúhelníkovým zakončením mívají modrozelené zbarvení, v určitých obdobích i s načervenalými nebo narůžovělými okraji. Jejich délka se nejčastěji pohybuje okolo dvou centimetrů a společně vytvářejí rosety o průměru 4-5cm, složené obvykle z 5-6 párů listů. Stejně jako u ostatních druhů, i v případě Titanopsis fulleri bývá stonek jen nepatrný a zcela skrytý pod spletí listů.Žluté květy dosahují průměru 16-18mm a nejčastěji se objevují na sklonku našeho podzimu. Rostlina byla pojmenována na počest pana Ernesta Russela Fullera, pošmistra z městečka Kenhardt a zároveň i nadšeného milovníka a sběratele jihoafrických sukulentů. Titanopsis fulleri také není ani zdaleka jedinou rostlinou z čeledi Aizoaceae, která byla po tomto muži pojmenována.
Troufám si říci, že mezi ostatními zástupci rodu je Titanopsis fulleri rostlinou naprosto nezaměnitelnou. Její pěstování se ale od ostatních v ničem zvlášť neliší. Základem pěstitelského úspěchu je maximum slunečních paprsků po celý rok, propustný substrát a opatrnější zálivka. Nejvíce vody naše rostliny dostávají zjara a na podzim, opatrnější musíme být uprostřed českého léta a v zimě. V prvním případě kvůli kratšímu odpočinku v obdobích vysokých denních i nočních teplot, kdy kořeny rostlin nefungují v plném režimu, v druhém by zase kvůli chronickému nedostatku světla příliš vody zapříčinilo ztrátu jejich kompaktního tvaru a zvýšilo riziko hniloby kořenových krčků, které jsou nejzranitelnějším místem rostlin. Právě z tohoto důvodu už dlouhá léta vyplňujeme horní část květináčků asi centimetrovou vrstvou drobných kamínků, zajišťující rychlé vysychání povrchové vrstvy substrátu. Titanopsis fulleri je rostlinou značně otužilou. V literatuře se udává její mrazuvdornost až do -10°C, což samozřejmě platí pouze při absolutním vodním půstu. Zatím jsme se nepokoušeli tyto údaje v praxi ověřovat, ale jisté je, že příbuzný (resp. stejný?) druh Titanopsis calcarea podobné teploty s kořeny v suchu bez následků přežije.
Titanopsis fulleri je rostlina drobná, a pokud dostane co žádá, tak i velice pohledná. Květuschopný trs se pohodlně vejde do květináčku o průměru 5,5 cm, v nichž jsou zasazeny i všechny naše rostliny na fotografiích v tomto článku, včetně té porovnávací s Titanopsis calcarea (vpravo). V příštím roce se chystáme Titanopsis fulleri poprvé letnit pod širým nebem, což se nám v uplynulých sezónách osvědčilo u běžněji pěstovaného druhu Titanopsis calcarea. Vzhledem k výše uvedené odolnosti vůči poklesům teplot bývají na podzim tyto drobné přízemní rostliny jedněmi z posledních, které společně s mexickým rozchodníky rodu Sedum z venkovních prostor stěhujeme pod střechu. Letněné titanopsy pak kvetou o něco dříve, a především mnohem hojněji než ty pěstované celoročně ve skleníku.