TITANOPSIS HUGO-SCHLECHTERI
S jídlem roste chuť. Dlouhá léta jsem se pěstování titanopsů a jim podobné jihoafrické drobotiny z čeledi Aizoaceae úspěšně vyhýbal a bránil. Obdivně jsem sice na ta nádherná díla přírody koukal, ale někde v podvědomí mne od jejich pěstování neustále odrazovaly chmurné zprávy o přílišné choulostivosti, uváděné s železnou pravidelností v odborné literatuře. Zalévat prý jen po dlouhých intervalech sucha, a vždycky jen „po kapkách“! Mořil jsem kdysi ty naše chudáčky suchem, takže jejich chátrající tělíčka se samozřejmě stávala mnohem méně odolnými proti nájezdům všelijakých škůdců. Ti nahlodali jejich krčky, a i těch pár kapek vody jednou za uherský rok pak dokonalo dílo zkázy, které jsem já rozpoutal už dávno předtím svou bezmeznou vírou v psanou pravdu.
Nejdřív jsem se trochu otrkal s Titanopsis calcarea. Díky holandským pěstírnám bylo najednou rostlin všude dost, a jak jsem postupně v praxi zjišťoval, s jejich choulostivostí to nebylo ani zdaleka tak horké, jak bylo psáno v odborných statích. Jakmile jsem došel k přesvědčení, že jsem získal v pěstování těchto nádherných miniatur alespoň trochu cviku, začal jsem se shánět po dalších, tzv. „lepších“ druzích, o jejichž choulostivosti a náročnosti na pěstování se dokonce často píše ještě nyní!
Jedním z prvních druhů, které se díky tomu nadšení v našem skleníku objevily, byl právě Titanopsis hugo-schlechteri. V přírodě roste někde na pomezí JAR a Namibie, a od ostatních druhů jej odlišuje především červenohnědé zbarvení listů s trojúhelníkovitým zakončením a nezbytnými ozdobnými bradavičkami na povrchu. Titanopsis hugo-schlechteri roste na vápencových výchozech, a prý se v přírodě jedná o jednu z nejlépe maskovaných sukulentních rostlin vůbec (mimikry)! Její listové růžice dosahují v dospělosti průměru 4-5cm, a později vytvářejí husté, takřka neprostupné trsy těl. Rostlina byla pojmenována po synovi slavného německého koloniálního botanika Rudolfa Schlechtera.
Podobně jako ostatní druhy titanopsů, i tento roste neintenzivněji zjara a na podzim, zatímco přes léto si dává většinou kratší odpočinek. Vše je samozřejmě podřízeno počasí, takže pokud nenastanou opravdová letní vedra, doprovázená navíc vyššími nočními teplotami (20°C a více), odpočinek se prostě nekoná! Přesto je během léta vhodné zalévat s větší opatrností, a namísto klasické zálivky někdy rostliny raději k večeru nebo po ránu častěji rosit nebo kropit! Totéž samozřejmě platí i pro ostatní druhy.
Odborníci mají pravdu v tom, že dávky vody by měly být určitě menší než třeba u rostlin tlusticovitých (Crassulaceae), ale každopádně dodávané pravidelně, pokud samozřejmě zároveň s nimi rostliny dostávají i maximum slunečních paprsků. Slunce titanopsy milují, a jejich těla se prostřednictvím slunečních paprsků nádherně zbarvují. Nejbarevnější ale v naší sbírce paradoxně bývají na konci zimy, kdy vody dostávají opravdu málo, stejně jako slunečních paprsků!
Od jara do podzimu naše rostliny zaléváme většinou jednou týdně, a zálivku s klidným svědomím vynecháme, pokud je dlouhodobě zamračená obloha. Zjara zaléváme raději po ránu, od počátku léta do příchodu podzimu zase naopak k večeru. Občas rostliny večer i kropíme vodou, především v době, kdy nemůžeme z výše uvedených důvodů zalévat naplno. Na podzim zálivku postupně omezujeme, a v zimních měsících zaléváme opravdu mírně třeba jen jednou za měsíc. Naší jedinou snahou v tomto období je, aby rostliny nezačaly růst, a zároveň se zbytečně moc nesesychaly!
Přelom podzimu a zimy bývá nejčastějším obdobím kvetení. Zrovna etos však rostliny s květy vyčkaly až do ledna! Žluté nebo oranžové kvítky se otevírají vždy až v odpoledních hodinách, a zpočátku trpělivěvě vyčkávají na slunečné dny. Kvítky postupně mění zbarvení (tmavnou) a na noc se poctivě uzavírají s takovou dokonalostí, že bývají k nerozeznání od poupat!
Zimujeme je na nejsvětlejším možném místě, kde mohou teploty klesat i k bodu mrazu. Zaléváme většinou pouze až ve chvíli, kdy na bocích listů pozorujeme jejich svraštění. Při teplotách do 10°C dospělé rostliny spolehlivě přežijí nasucho třeba i celou zimu, ale je to pro ně zbytečně vyčerpávající. Fotografie Titanopsis hugo-schlechteri byly pořízeny v měsících prosinci a lednu, a rostliny na nich jsou zasazeny do květináčků o průměru pět a půl centimetru!
