sukulenty.estranky.cz

Pěstování miniatur z nevelkého rodu Titanopsis jsem se dlouhá léta úspěšně bránil, ale v posledních letech činím pravý opak. Znovu se v jejich případě projevila moje náklonnost k malým druhům sukulentů, pramenící ještě z naší panelákové sukulentářské éry, během níž jsme zápasili s věčným nedostatkem prostoru a jásali nad každým volným centimetrem plochy pro naše rostliny.
Titanopsis schwantesii je jedním ze šesti druhů drobných rostlin z Jihoafrické republiky a Namibie, jejichž společným znakem je především bradavičnatý povrch na koncích listů. Dužnaté listy právě díky zmíněným bradavičkám připomínají umělecká díla, a protože rostliny takřka postrádají stonek, stávají se v kamenitém terénu téměř neviditelnými. Pokud jsou správně pěstovány, zachovávají si přízemní růst po celý svůj život i v kultuře.
Titanopsis schwantesii získal své pojmenování díky profesoru Gustavu Schwantesovi (1881-1960), německému archelogovi a znalci prehistorie, ale především botanikovi se zaměřením právě na rostliny čeledi Aizoaceae (dříve Mesembryanthemaceae). Jeho jméno nesou také zástupci mnoha dalších rodů této pestré čeledi (např. Lithops, Gibaeum atp).
Listové růžice T. schwantesii dosahují průměru 5cm, a drobné (15x4mm) listy jsou v nich hustě poskládány. Bradavičnatý povrch jim dodává šedozelené až bílozelené zbarvení. Podobně jako ostatní druhy, i T. schwantesii v našich podmínkách roste především zjara a na podzim, kdy také většinou vytváří nové boční odnože, tvořící společně s původní rostlinou postupem času husté koberce těl. Světle žluté kvítky dosahují průměru do dvou centimetrů, a objevují se obvykle zjara. Otevírají se v odpoledních hodinách, a při trvaleji zatažené obloze zůstávají často i po několik dnů zavřené. Naše rostliny T. schwantesii kvetly v rozmezí od poloviny ledna do konce května!
Během dvou hlavních vegetačních období zaléváme pravidelně jednou za 1-2 týdny v závislosti na množství slunečních paprsků. Dávky vody ale v každém případě volíme raději menší, aby substrát co nejdříve po zálivce dokonale proschnul. Celoročně rostlinám dopřejeme maximum světla, a pokud je ta možnost, tak i trvalý přísun čerstvého vzduchu. Uprostřed léta si titanopsy vybírají krátký oddechový čas, kdy je sice také zaléváme, ale velmi opatrně, přičemž navíc velice bedlivě sledujeme, zda rostliny odebírají vodu. Jakmile pozorujeme delší vlhkost substrátu, okamžitě přísun vody na libovolně dlouhou dobu zastavíme, i kdyby se rostliny měly zavrtat pod zem. V zimě zaléváme pouze nárazově, pokud pozorujeme výraznější svrašťování listů, nebo přílišné zasychání těch nejstarších po obvodu růžice. Jinak je zasychání starších listů samozřejmě přirozeným jevem, podobně jako u většiny sukulentních rostlin. Dospělé rostliny lze zimovat v chladnějším prostředí (5-10°C) i zcela nasucho, ale my sami úplně suché zimování už léta nepraktikujeme!
Pěkný trs Titanopsis schwantesii se vejde do květináčku o průměru šesti centimetrů, a na malém prostoru tato rostlina vytváří opravdu hodně parády. Jedinci z různých přírodních lokalit vykazují někdy docela výrazné barevné i tvarové odlišnosti, podobně jak je tomu i u ostatních zástupců rodu Titanopsis. Množení se provádí téměř výhradně výsevem drobných semen. Pokud jsou čerstvá, klíčí dobře, ale výsevní prostor s klíčenci je nutno od počátku pořádně větrat! Semenáče obvykle kvetou třetím rokem, někdy však  ještě dříve. Pro milovníky nádherných detailů, zápolících zároveň s nedostatkem prostoru, je Titanopsis schwantesii dozajista velice zajímavým druhem! Rostliny na fotografiích jsou zasazeny v květináčcích o průměru 5,5 centimtru!