sukulenty.estranky.cz

Drobná Trichodiadema stellatum z jihoafrického Kapska bývá každoročně v našem skleníku poslem, zvěstujícím příchod zimy k nám na Vysočinu. Rok co rok se její drobné (2-3cm) kvítky otvírají v období krátkých dnů, kdy venku za okny  bývá  většinou nevlídno. Proto  kvítky  vyčkávají na trochu slunka, která by je povzbudila  v tom krásném představení, které se nám zřejmě nikdy neokouká.
Naši rostlinu jsme získali už v roce 1988 od pana Lothara Bönische, který byl v té době jedním z průkopníků pěstování těchto překrásných  miniatur z čeledi Aizoaceae u nás. Pan Bönisch (viz rubrika „Sbírky našich přátel) se stal mým rádcem v sukulentářských začátcích, ale především mi otevřel oči při pohledu na samotné rostliny. Byl to on, kdo dal u nás pěstování sukulentů nový směr, když povýšil obyčejné shromažďování těchto rostlin na jednom místě na vkusné aranžování, tvarování a zvýrazňování barev i jiných předností těchto podmanivých rostlin. Protože se docela rád cítím být produktem jeho „převýchovy“, nahlížím od prvního setkání s ním na sukulenty také trochu z jiného pohledu, a neustále si pohrávám s jejich tvary a barvami. Trichodiadema stellatum, o níž je dnešní článek, byla jednou z vůbec prvních rostlin, s nimiž jsem si hrát začal.
Drobný vzrůst této jihoafrické miniatury dokreslují i matně zelené či šedozelené listy (podle množství světla a ročního období) s papilózním povrchem, jejichž délka dosahuje pouze jednoho centimetru a šíře 2-4 milimetrů. Pokud má rostlina dostatek světla, listy narůstají na postupně dřevnatějících stoncích blízko sebe. Růst Trichodiadema stellatum je celkově pomalý, takže její korunku není třeba řezem nebo zastříháváním upravovat ani zdaleka tak často jako u jiných druhů trichodiadem. Ozdobou této rostliny z Little Karoo jsou silně ztloustlé kořeny, tvořící neuvěřitelné propletence. Při každém přesazování jsem je vždy o kousek povysazoval nad úroveň substrátu, ale v posledních letech už je ponechávám stále ve stejné poloze, čímž se posílil nárůst a houstnutí korunky z krátkých větví. Svou keramickou misku o průměru 9cm už obývá asi deset let, a vypadá to, že v ní ještě nějaký čas vydrží. Samozřejmě ji pravidelně přesazujeme do čerstvého substrátu s velkým podílem říčního písku (skoro polovina). Nejčastěji se tak děje v předjaří, nedlouho po zaschnutí starých květů. Jejich zbytky odstraňuji, protože časem mají snahu zatáhnout se mezi poměrně měkké lístky, odkud se později jen těžko odstraňují ( a stávají se občas útočištěm vlnatky).
První náznaky poupat se na vrcholcích krátkých větví objevují zpravidla na počátku října, a to v závislosti na průběhu podzimního počasí. Jejich vývoj je pomalý, a nikterak do něj nezasahuji. Většinou rostlinu v tomto období téměř nezalévám až do chvíle, kdy chlupatá poupata začínají silně připomínat malé kaktusové semenáčky, a kdy na jejich vrcholcích začíná prosvítat růžovofialová barva budoucích květů. Pak už rostlina znovu dostává vodu pravidelně, ale jen v malých dávkách. V opačném případě květní stopky narůstají podstatně živelněji a koruna stromku díky nim dočasně ztrácí svou kompaktnost.
Kvetení Trichodiadema stellatum je každoročně předzvěstí k opravdovým hodům, jimž říkáme „trichodiademobraní“, a které pokračují plynule až do prvních měsíců následujícího roku. Zatímco v té době vykvétá většina ostatních druhů trichodiadem, Trichodiadema stellatum pokračuje v intenzivním růstu, který byl částečně započat už na přelomu léta a podzimu. Právě po odkvětu narůstají nové boční výhony v místech těsně pod květními stopkami. 
S vodou začínáme šetřit až s koncem jara, a nejteplejší měsíce roku už rostlina prožívá v jakémsi útlumu, kdy sice saje občasné dávky vody ze substrátu, ale nijak výrazněji nepřirůstá. Při pěstování v bytě nejsou jednotlivá růstová a klidová období tak výrazně oddělená, a vodou je třeba šetřit především v zimě, kdy  zde rostliny trpí chronickým nedostatkem světla. Ideálním místem pro celoroční pěstování v bytě  je parapet okna orientovaného na východ. Světla zde mají rostliny relativní dostatek, a nejsou vystavovány extrémním odpoledním vedrům.
Trichodiadema stellatum se množí z vrcholových řízků, které koření spolehlivě, nebo výsevem semen, s jejichž opatřením je ale u nás trochu problém. U trichodiadem se květy objevují velice brzy, a to jak u semenáčků, tak i řízkovanců. Zakořeněné řízky obvykle kvetou hned následující rok. V prvních dvou až třech letech je nejlépe ponechat jejich kořeny pod zemí. Čím déle pěstitel vydrží, tím většího efektu se posléze dočká v podobě baňatých kořenových propletenců, z nichž každý je nenapodobitelným originálem.
Trichodiadema stellatum je zatím ve sbírkách i za okny našich bytů méně rozšířeným druhem než třeba nejznámější Trichodiadema densum nebo T. bulbosum. Protože je drobná i ve značném stáří, může se z její krásy těšit okýnkář prakticky po celý její život. Na parapet okna se totiž vejde i po dvaceti letech nepříliš intenzivního pěstování, jak můžete vidět na fotografiích naší staré rostliny. Ta je zasazena do keramické misky o průměru 9cm, v níž je asi 4cm hluboká  vrstva chudšího, písčitého substrátu. Rostlina  je od úpatí ztloustlých kořenů do nejvyššího místa v koruně vysoká pouhých 11 centimetrů! Na druhé fotografii je pohled do koruny plné poupat, které už svým vzhledem značně připomínají malé kaktusové semenáčky. Právě v této fázi jejich vývoje je ten správný čas k pravidelnější zálivce. Následuje detail poupěte, jehož přeměna v naplno otevřený květ už bude trvat jen pár dnů. Pak se koruna stromečku začne výrazně probarvovat množstvím květů v různé fázi vývoje, jak to můžete vidět na předposlední fotografii. A na závěr  ještě  jeden pohled na plně rozkvetlou rostlinu Trichodiadema stellatum.