sukulenty.estranky.cz

Za uplynulých dvacet let jsem naše tři veterány (viz. trichodiadema 1) nijak nešetřil. Byly doby, kdy jsem na kytky neměl příliš času, a tak jsem je nechával růst jak se jim chtělo a zalil jsem je když jsem si vzpomněl. Kdysi jsme topili ve skleníku elektřinou (než zavedli do Pávova plyn) a stávalo se, že jsme se najednou ocitli bez proudu. Jednou to bylo dokonce asi na dva dny a venku mrzlo jen praštělo. Dokonce už ve skleníku zamrzla voda v konvích. Spousta rostlin to tehdy nepřežila, ale trichodiademy se tvářily jakoby nic. Naštěstí byly zrovna nasucho. Následujícího roku znovu vykvetly. Tolik květů jsem na nich do té doby neviděl! A tak jsem si tehdy řekl, že je budu už jenom hýčkat. Není to nic složitého, protože skromnější rostliny se hledají jen velice obtížně. Zmíněné hýčkání tedy neberte doslova. Pouze jsem jim začal věnovat soustavnější péči, namísto občasných generálních úprav.
Tím pádem jsem měl možnost poznat je vcelku dokonale. To co platí pro jejich pěstování u nás samozřejmě vůbec nemusí platit všeobecně.
Tři veteráni, společně s několika jinými trichodiademami a další drobotí z čeledi Aizoaceae, zaujali protekční místo ve skleníku. Jejich stanoviště je v těsné blízkosti větracího okna na východní straně, kam slunce svítí od časného rána, a k tomu neustále proudí čerstvý vzduch. Od oběda už jsou ve stínu, ale dostatek světla zde mají po celý zbytek dne. V létě navíc slunce zalévá svými paprsky jejich stanoviště také v odpoledních hodinách až do večerního západu. Trichodiademy sice mají rády dostatek světla po celý rok, ale nesnášejí sluneční úpal, doprovázený příliš vysokými teplotami a nehybným vzduchem. Přes léto beztak téměř nerostou, a většinou ožívají až s příchodem podzimu. Maximum světla proto mají právě v tomto období, kdy začínají vyditelně přirůstat a chystají se už  ve svém nitru na příchod květů.
Vodu mají trichodiademy rády, ale trvalejší přemokření nemusí. Navíc hrozí příliš živelný růst a dočasná ztráta tvaru jejich korun. To se dá sice napravit déle trvajícím suchem, při němž se růstové středy výhonů zatáhnou, ale může to ohrozit množství květů v budoucnu. Od konce jara do podzimu zalévám mírně, ale často. Vodu většinou vysají během 24 hodin. V nejteplejších měsících roku jim přilepšuji ranním nebo večerním rosením, které přímo milují. Štětinky na koncích listů umělou rosu chytají, a zřejmě i rychle předávají rostlině, stejně jako papily, kterými jsou listy hustě pokryty. Voda z rostlin mizí doslova před očima. Zatímco na jiných rostlinách vidím ulpělé kapky často ještě druhý den, trichodiademy jsou naprosto suché. Ve stejném tempu zalévání pokračuji i na podzim, ale rosení už vynechávám. Právě podzim je obdobím nejintenzivnějšího růstu trichodiadem. Protože světla je ještě dostatek, přírůstky jsou silné a vzhled rostlin se nijak neliší od letního.
Jakmile se objeví první náznaky květů, zálivku silně omezím, a tak tomu je až do rozvinutí poupat. Trichodiademy signalizují přípravu ke kvetení zprvu docela nenápadně. Jejich středy se nepatrně otevírají a vzniklý prostor vyplňují nezvykle husté svazky žlutavých ostnů. Co se týče vody, je právě toto období pro vývoj a množství květů v týdnech budoucích nejdůležitější. Už po těch letech vím, že pokud bych zalil rostliny právě v této fázi, připravím se o většinu poupat. Trichodiademy totiž reagují v tomto ohledu podivně. Jakmile dostanou vodu, část budoucích poupat se promění v nové páry listů! Protože máme letos nakvetlých rostlin opravdu hodně (Trichodiadema densum), ověřil jsem si svou letitou teorii v praxi. Rostlinám které jsem v té době zalil sice pár poupat zůstalo, ale nic moc. To jejich kolegyně, které podstoupily krátký půst, jsou poupaty doslova obsypány.
Teplotu ve skleníku se snažím udržovat na 10-12°C, ale v blízkosti skla bývá obvykle o pět stupňů méně. Poupata se vyvíjejí pomalu, a jakmile dosáhnou kulatého tvaru a připomínají malé semenáčky kaktusů, začnu znovu s pravidelnou zálivkou.
Co se týče otvírání samotných květů, v tomto ohledu jsou trichodiademy značně tvrdohlavé a náladové. Když je slunečný den, vše probíhá bez komplikací. Kolem poledne se otevřou a na pár hodin tu jsou pro naši radost. Když je zrovna zataženo, zůstanou obvykle zavřené. To ale většinou přestává platit v samém závěru jejích kvetení, kdy se otvírají bez ohledů na počasí. Květy už ale nejsou zdaleka tak krásné jako v prvních dnech. Na trichodiademy neplatí starý fígl, spočívající v jejich přenesení do tepla, který běžně používáme u faukárií (Faucaria).
Brzy po odkvětu zbytky květů odstraňuji. Udělám tak místo pro nové výhony, které začínají v místech květů vyrůstat. Jakmile květy zaschnou, částečně ztvrdnou a zatáhnou se hluboko mezi nové listy. Pak se odstraňují obtížně, a často dochází k poškození křehkých lístků plných vody.
Až do jara potom trichodiademy rostou celkem živelně, a zálivku jim dávám uvážlivě podle počasí, aby nové výhony nebyly příliš přebujelé a nevzhledné. S příchodem slunečných jarních dnů se jejich růstové středy pozvolna zatahují a rostliny jsou v té době tvarově nejkrásnější. Jejich dřevnaté stonky s bílou borkou na povrchu se doslova ztrácí pod hustým přikrovem nových lístků.
Trichodiademy milují přesazování, které jim pokaždé prospěje. Přesazuji je dvakrát ročně, ale vždy pouze vyměním část zeminy a zasadím je opět do stejné misky. Do větší se stěhují vždy jednou za několik let, když ani po přesazení výrazně nepřirůstají. Přesazuji kdykoliv kromě doby kvetení.
Nastává léto, které pro trichodiademy znamená jakési období klidu. Rostou velice pomalu, ale pokud jim dám vodu, okamžitě ji vysajou jakoby nic. Rok s trichodiademami uteče vždycky jako voda. Když jsou to rostliny starší a mají hezký tvar, je na ně hezký pohled prakticky každý den, a záplava květů uprostřed zimy je už pouze třešničkou na pěstitelském dortu.