sukulenty.estranky.cz

Bělokvětá Trichodiadema peersii patří k tomu vůbec nejodolnějšímu, co rod s více než třemi desítkami keříčkovitě rostoucích druhů nabízí. Tato rostlina z východního Kapska (oblast Willowmore) patří už mnoho let k inventáři naší sbírky, přestože jsem nad ní kdysi lámal hůl jako nad kytkou netvárnou, příliš živelně rostoucí a pro mé tehdejší účely naprosto nepoužitelnou. Jenomže tehdy jsem chtěl tvarovat snad úplně všechno! Naštěstí jsem včas pochopil, že nejlepší bude dát té nezkrotné kytce volnost, nechat ji růst jak se jí zachce, ale mít přitom v jejím případě raději nůžky neustále po ruce! Anebo rezignovat úplně, a nechat ji růst bez jakýchkoliv omezení, což jsem tehdy také udělal. Trichodiadema peersii pak u nás dlouhou dobu rostla jako převislá v truhlících na oknech, kam pražilo od rána do večera, a kde by jinak všudypřítomné begónie byly už dávno spálené na troud! V dubnu ven, na konci října zpátky pod střechu, a tak to šlo několik let. A každé léto záplava bílých, nesmírně vytrvalých  květů s jemným leskem!Po letech mne přepadla touha znovu s těmi přerostlými keříky něco udělat, a tak se dočkaly radikálního řezu, prostříhání nevzhledných korun (dáli se tomu tak říci?) a očištění přece jenom už trochu ztloustlých částí stonků. Jejich kořeny pod zemí ale již dávno vytvořily propletence, do nichž již nebylo radno příliš zasahovat. A tak jsem raději příliš nezasahoval, nechal dvojice či trojice rostlin vzájemně propojené na věčné časy, a jen po troškách ubíral z těch nepřehledných chumlů.
Trichodiadema peersii získala své druhové pojmenování po muži jménem Victor Stanley Peers (1874-1940). Rodák z australského Nového Jižního Walesu, žijící až do roku 1899 na Tasmánii, se vydal na jih Afriky jako dobrovolník po propuknutí tzv. druhé búrské války (1899-1902). Pak se v roce 1901 ještě nakrátko vrátil na Tasmánii, ale hned následujícího roku se na jihu Afriky objevil znovu, a tentokrát již zůstal natrvalo! Amatérský archeolog a milovník i pěstitel sukulentních rostlin propadl jako mnoho jiných kouzlu jihoafrické přírody, a mnoho druhů sukulentních rostlin bylo později pojmenováno na jeho počest (např. z rodů Conophytum, Carruanthus, Lachenalia, Aloinopsis atp.)!
Trichodiadema peersii dorůstá v přírodě (podle údajů v literatuře) výšky pouhých 9cm, zatímco v kultuře je všechno jinak. Protože rostliny „v zajetí“ dostávají mnohem více vody, dorůstají jejich časem plazivé či převislé stonky často i desítek centimetrů délky. Lístky bývají při dostatku světla a přiměřené zálivce dlouhé jen 8mm při zhruba poloviční šířce. Jejich válečkovitý tvar s papilozním povrchem zakončuje hnědý bod, z něhož vyrůstá chomáč bělavých štětin. Protože T. peersii kvete obvykle v druhé polovině léta, podobně jako T. bulbosum nedrží v našich podmínkách tak výraznou letní růstovou pauzu jako většina ostatních druhů. Od jara do podzimu zaléváme jednou týdně, jako většinu námi pěstovaných sukulentů, jen v případě déle trvajících veder zálivku trochu omezíme. Podobně jako většina dalších druhů trichodiadem v našem skleníku dostává i T. peersii slunce většinou jen dopoledne a pak ještě k večeru, zatímco nejteplejší období dne prožívá ve stínu. V zimě se jí snažíme dopřát světla maximum, aby se zdravě vyvíjely její přírůstky v tomto období. Snažíme se ale zalévat jen v malých dávkách, aby zimní přírůstky byly minimální, nebo v lepším případě žádné. Také v jejím případě platí, že vše suché patří pryč co nejrychleji. Zbytky starých květů tedy nejpozději s příchodem podzimu odstraníme (pokud samozřejmě rostliny ještě stále nekvetou), abychom zamezili zbytečnému usazování vlnatky v těchto suchých místech. Od jara do podzimu poléváme rostliny přímo na těla i květy, v zimě spíše do substrátu. Zimní teploty mohou klesat i lehce pod bod mrazu, aniž by to rostlinám nějak uškodilo. V takovém případě je samozřejmě nezaléváme!
Tvarování T. peersii nepřináší výsledky ani zdaleka tak rychle, jako třeba u známějších T. bulbosum nebo T. densum. Zato radikální řez je možné provést v podstatě kdykoliv, a rostliny obrůstají vcelku rychle i ze starých a již dřevnatých míst.  

Samovolné větvení T. peersii je však řídké, takže pokud chceme dosáhnout alespoň trochu husté koruny, musíme rostlině s nůžkami v rukou pomáhat vcelku vydatně a pravidelně. Výhodou je, že v případě T. peersii není nikdy pozdě na nápravu předchozích pěstitelských chyb. Oceníme to především v předjaří, pokud se nám nepodařilo zamezit zimnímu růstu, a zároveň jsme nemohli svým rostlinám poskytnout maximum slunečních paprsků!
V podzemí T. peersii  nehledejme podobné poklady, jako u T. densum nebo T. bulbosum. Při přesazování starších rostlin ale mnohdy narazíme na hodně zajímavé propletence kořenů, které je možno vyplnit nějakým kamenem, nebo je pouze o kousek povysadit nad povrch substrátu. Výhodou T. peersii je, že i když provedeme zásahy do kořenů nebo koruny uprostřed sezóny a plného růstu, rostlina se z toho rychle oklepe a stihne ještě klidně i znovu vykvést. Lesklé květy jsou čistě bílé (max. 4cm), oproti ostatním druhům se velice ochotně otevírají i za podmračených dnů, ale obvykle až pozdě odpoledne (alespoň v našich podmínkách).
A ještě jednu radu na závěr, která se zrovna v případě živelné Trichodiadema peersii může hodit! Substrát pro tuto rostlinu namíchejte opravdu hodně chudý, s velkým podílem písku nebo jiné nevýživné složky. Zvláště to platí, pokud se rozhodnete své rostliny letnit pod širákem, a nebudete schopni regulovat množství vody, valící se z nebe k jejich kořenům. Jen tak zajistíte rychlé vysychání substrátu a přirozený vzhled rostlin i po delším období dešťů. I tak vám ale budou nůžky při pěstování T. peersii neustále dobrým pomocníkem!
Trichodiadema peersii na úvodním snímku se letos rozhodla kvést ještě i v říjnu! Na druhém snímku je detail větví, na obr.č.3 poupata a na čtvrté fotografii jeden z lesklých bílých kvítků. A pak už následují různé tvarové možnosti T. peersii. Na posledním snímku je dvojice rostlin se vzájemně propletenými kořeny!