sukulenty.estranky.cz

„Nevím kde se to tu vzalo?“ kladl jsem si už mnohokrát stejnou otázku při pohledu na čtveřici rostlin Tylecodon buchholziana, které už kroutí nejméně desátou sezónu v našem skleníku. Tu otázku jsem převzal od pana Bittmana, zahradníka a pěstitele sukulentů z Dymokur, protože jsem ji kdysi z jeho úst slyšel při pohledu na obří rostlinu Dracaena draco (“Dračí strom“ z Kanárských ostrovů) v jeho skleníku. Jenomže ta rostlina v Dymokurech je silná skoro jako telegrafní sloup a vysoká tři, možná i čtyři metry, zatímco naše tylekodony se pohybují i po těch letech pořád jen v řádu centimetrů.
Za nic na světě si nemohu vzpomenout, kde jsem k nim vlastně přišel (nic bych za to nedal, že právě v Dymokurech), protože rostliny s opačným rytmem života zbytečně nevyhledávám. Přidělávají práci odlišnými nároky na pěstitelovu péči, a přesvědčit ke srovnání kroku s ostatními si podle literatury údajně říci nedají. Jsou ale tady, a protože patří do mé oblíbené čeledi tlusticovitých (Crassulaceae) a pravidelně kvetou (i když pokaždé v jinou dobu), nemohu je úplně opomíjet.
V literatuře je uváděno, že hlavní vegetační období prožívají tyto rostliny z jihoafrického Kapska od podzimu (září) do jara, a krátce po jeho skončení začínají kvést. Poté od května do srpna upadají do hlubokého spánku, během něhož je vhodné nikterak nenarušovat jejich klid a držet je zcela nasucho.
Aniž bych se snažil rostliny nějak převychovávat, zalévám je celoročně, zato ve velice  mírných dávkách. Více vody dostávají teprve když na až dosud holých stoncích začínají řídce narůstat asi 2-3cm dlouhé listy, které se při sebemenším dotyku odlamují. Listy vyrůstají pouze na samých vrcholcích holých stonků kulovitého průřezu, které vzhledem i způsobem nárůstu připomínají spíše mořské korály. Olistění se na našich rostlinách objevuje v rozmezí od konce října do prosince, a vydrží zpravidla do konce zimy, přičemž polovina listů opadá ještě dříve díky mé nešikovnosti při zalévání.
Nějaký čas jsou pak rostliny opět holé, a na místech listů za nějaký čas vyrostou řídce větvená květenství s několika poupaty. Červené kvítky se v našich podmínkách většinou otevírají koncem června nebo v červenci. V té době dávám rostlinám zase o trochu více vody, za což se odměňují poměrně dlouhým kvetením (2-3 týdny). Po odkvětu jim dávám krátkou pauzu na zotavení s občasnou nárazovou zálivkou při umístění v polostínu.
Ačkoliv jsem se nikdy rostliny nesnažil systematicky množit, spoustu mladých rostlin už jsem rozdal dalším pěstitelům. Zájem o ně projevovali kupodivu i naprostí laici, protože u této rostliny je to podobné jako u francouzských buldočků. Buď naprosté nadšení, nebo údiv či opovržení. Nic mezi tím. Vrátím se ale k tomu snadnému množení, k němuž mne přivedla neskutečná lámavost stonků těchto rostlin v kteroukoliv roční dobu. Stačí neopatrný dotek, a kus větvičky se ulomí. Lom je přitom zpravidla téměř stejně rovný jako řez ostrým nožem, takže stačí nechat ránu zaschnout, zatáhnout, a poté položit na vlhký perlit. Aniž bych se nějak zvlášť snažil, řízky vždy zakořenily za týden či dva. Teprve v té chvíli jsem si uvědomil jejich příslušnost  k rostlinám čeledi Crassulaceae, jimž se jinak takřka v ničem nepodobají.
Naše tylekodony pěstujeme celoročně ve skleníku na mírně přistíněném místě. Teploty v létě tam atakují čtyřicítku, v zimě klesají k 10°Celsia. Rostliny máme celkem čtyři, a jsou vždy po dvojicích zcela odlišných typů. Ta kvetoucí patří k dvojici, která absolvuje rok způsobem, jaký popisuji výše. Kdyby mi nedávno kvetoucí rostliny neurčil přímo ve skleníku Petr Pavelka, který se v nich náramně vyzná, nevěřil bych vůbec, že se jedná o Tylecodon buchholzianus. Jen byl překvapen tmavou barvou květů, které jsem já už považoval po těch letech za zcela normální. Po Petrově výroku jsem se trochu brouzdal internetem, a nenalezl ani jedinou fotografii podobných květů.
Druhá dvojice rostlin jsou typické Tylecodon buchholzianus se vším všudy, tak jak je znám z fotografií na internetu i z odborné literatury. Na rozdíl od prvního typu jsem na nich za celá ta léta ani jedinkrát neviděl listy, a bohužel také ani jediný kvítek. Jenom pomalu přirůstají, a co stačí přirůst, to stihnu svou nešikovností ulomit, zakořenit a darovat. Co si je pamatuji v našem skleníku, vypadají v podstatě pořád stejně. Jenom kdybych věděl, odkud se tu vzaly? Jedny i druhé!
Tento článek nelze považovat jako pěstitelský, a neberte si z něj žádná ponaučení. Věřte spíše odoborné literatuře a vlastním rostlinám zaveďte nějaký pravidelnější řád, než jaký mají ty naše. Ty žijí léta v prostředí provizoria, které nedělám z frajeřiny nebo touhy po novátorství, ale spíše ze zoufalé snahu nějak těm kytkám vyhovět. Vypadá to, že mi to zatím docela vychází, což ovšem neznamená, že se jedná o cestu hodnou následování. 
Na úvodním snímku vidíte, jak vypadá červencový květ našeho tylecocodonu. Následuje dvojice fotografií z vánoc loňského roku, kdy naše rostliny Tylecodon buchholzianus zrovna začínaly naplno vegetovat. Na druhém snímku je rostlina, jejíž květ je v úvodu článku. Na rozdíl od té z třetího snímku jí pravidelně uprostřed naší zimy narůstají listy. Trvale bezlistý (u nás) typ je na třetí fotografii, ale i tato rostlina začíná vegetovat, což je patrné z načervenalých růstových středů. Na čtvrté fotografii je rostlina začínající kvést na sklonku letošního července, a následuje detailní pohled do její koruny. Závěrečný snímek byl pořízen o týden později, a můžete se na něm přesvědčit, že v případě květů našich tylekodonů platí okřídlené rčení, že „co kus, to originál“. Rozdílnosti jsou samozřejmě způsobeny především různými fázemi kvetení.