sukulenty.estranky.cz

Už se možná opakuji, že tylekodony zrovna moc nemusím. Není to ale tím, že bych nad nimi ohrnoval noc, to vůbec ne. Jen jsem za desetiletí se sukulenty pořád ještě úplně nepochopil jejich životní projevy a rytmus. Díky tomu jsem se je nenaučil pěstovat tak rutinně, jako drtivou většinu jejich příbuzenstva z čeledi tlusticovitých (Crassulaceae). Abych to ještě upřesnil, jejich oficiální životní rytmus, uváděný v literatuře, jsem samozřejmě pochopil. Tak složitý zase není.  Ty podivné kytky z afrického jihu však ani tento nedodržují rok co rok stejně. 

V podstatě se jedná o to, že rostliny rodu Tylecodon mají období růstu od podzimu do jara a v přírodě rostou v době, kdy tam nepanují vedra, která naopak prožívají ve vegetačním klidu. V našich podmínkách v létě také odpočívají, většinou v takřka nebo zcela bezlistém stavu, a ožívají teprve s příchodem podzimu. Jenomže když nastane chladnější léto skoupé na sluneční paprsky, klidně začnou růst třeba uprostřed něj. Nenápadně nás tím nutí jim neustále věnovat pozornost. V zimě snášejí vlhko i v chladu, což je zase výhoda. Musíme jim ovšem zároveň poskytnout maximum světla z toho mála, co česká obloha tou dobou nabízí. Snažím se celá léta na těch podivných kytkách nějak vyzrát, většinou tím, že je zalévám celoročně a v malých dávkách.

Zatím mi tato alibistická taktika vychází, možná ale jen díky tomu, že tylekodony jsou kytky hodně odolné a nechají si toho dost líbit. Za skromnou péči se navíc odvděčí spoustou květů, které výrazně oživí jinak vcelku nenápadný (i když bizarní) vzhled většiny z nich.

Tylecodon schaeferianus pěstujeme už celá léta, aniž bychom dlouho tušili, o jaký druh se vlastně jedná. Loni nám přibyly další rostliny trochu odlišného typu, a jak se později ukázalo, také s výrazně odlišnými květy. Teprve poté jsem začal pátrat po přesnější identitě rostlin. Ukázalo se, že to nebude až tak těžké, jak se zpočátku zdálo. Oba typy rostlin mají stejně pokroucené a vzájemně propletené stonky, pokryté loupající se šupinatou borkou. Spleť stonků vyrůstá z krátkého a silně ztloustlého podzemního útvaru, který lze směle nazvat kaudexem. V případě tohoto druhu nelze hovořit o jakémkoliv snadno popsatelném tvaru, protože zde platí, že co kus, to ryzí originál. Veškeré pokusy dát rostlinám nějaký rozumný a spořádaný tvar se míjejí účinkem. 

Tylecodon schaeferianus roste v přírodě jihozápadní Namibie a také v severním Kapsku (JAR). Populace rostlin nejsou velké, mnohdy se jedná pouze o několik keříků, rostoucích v písčitých či štěrkovitých půdách a také v jižně orientovaných skalních prasklinách, kde bývají rostliny i částečně přistíněny. Mnoho lokalit nenávratně zmizelo kvůli těžbě diamantů a s ní souvisejícími průzkumy. Své nynější pojmenování rostlina získala v roce 1978, což se mi dobře pamatuje, protože toho roku jsem maturoval. Své druhové jméno údajně dostala na počest německého lékaře a botanika Fritze Schäfera, působícího v někdejší Německé jihozápadní Africe (dnešní Namibii).

Tylecodon schaeferianus u nás prochází během roku různými proměnami. Zimu prožívá v chladu (10-12°C) vytápěného skleníku za občasné zálivky v rámci možností, které nabízí počasí. Celou zimu jsou rostliny olistěné, a neopadávají ani při delším období sucha. Jakmile zjara začne přibývat slunečných dnů (a tepla), jejich dosud zelené listy získávají šedavý nádech a drobné červené body na jejich povrchu je dokonce na krátkou dobu zbarvují i do růžova. To netrvá dlouho, protože s příchodem léta se začnou listy svrašťovat a postupně opadávat. Jakmile začnou prázdniny, rostliny působí skoro až neživým dojmem, což se změní až na jejich konci. To už jsou vrcholy stonků plné protáhlých poupat na kratičkých tenkých stopkách. Bývá jich opravdu hodně a obvykle na konci srpna záplava růžových květů (nebo vínových) rostliny samotné takřka zakryje. Kvetení trvá i několik týdnů. Čím je v té době tepleji, tím kratší kvetení bývá.

Jako většina keříčkovitých tylekodonů, i tento je křehký a lámavý. Proto je při manipulaci s rostlinami nutná opatrnost. Odlomené větvičky naštěstí dobře a vcelku rychle koření, což lze využít k množení. Nejprve je ale vhodné ponechat řízky nasucho alespoň týden nebo dva, aby se dokonale zacelily rány. Druhou možností je čerstvě odebrané (nebo ulomené) větvičky rovnou klást na množárenský substrát, který ponecháme výše uvedenou dobu naprosto suchý a teprve poté poprvé pokropíme. Určitě je možné i množení výsevem semen, ale zatím jsme to díky snadnému množení vegetativnímu nezkoušeli. 

Tylecodon schaeferianus určitě nenalezne oblibu u milovníků pravidelných tvarů a symetrie. Každopádně je to kytka při příznivce bizarností a botanických zvláštností, jakých říše sukulentů nabízí docela dost. Vzhledem ke zvláštnímu životnímu rytmu je rostlina vhodná i pro okenní pěstitele, kteří mají prosluněný parapet a občas jsou ochotni zapomenout na zalévání. 

Na úvodním snímku z počátku června je rostlina s listy zbarvenými do jemného odstínu růžové, na druhém ze stejné doby jiná, již listy ztrácející. Na obr.č.3 je stejná rostlina, obrůstající již novými listy na počátku listopadu. Další dvojice fotografií patří letním květům Tylecodon schaeferianus v barvě růžové. A na závěr ještě jeden kvítek vínový, pořízený během léta roku 2017 na dalším typu stejného druhu, který pěstujeme už řadu let.