sukulenty

Tak trochu ve stínu dnes už známé a poměrně běžně pěstované Uncarina roeoesliana stojí další zástupci tohoto rodu madagaskarských keřů a stromů z čeledi Pedaliaceae. Kromě zmíněné rostliny pěstujeme ve formě mladých semenáčů a o trochu starších rostlin ještě několik dalších druhů, a nejdéle z nich právě rostlinu z dněšního článku.
Uncarina grandidieri je známa již od konce 19. století a své druhové pojmenování získala po Alfredu Grandidierovi (1836-1921), francouzskému cestovateli a přírodovědci, který na několika výpravách procestoval v podstatě celý ostrov Madagaskar. Vzhledem k době konání jeho badatelských výprav (2. polovina 19.století) urazil na svých cestách neuvěřitelných pět tisíc kilometrů! Není divu, že jeho poznatků z nejrůznějších oblastí ostrova později náležitě využila jeho francouzská vlast při definitivní kolonizaci Madagaskaru. Po návratu do Francie (na svých dalších cestách navštívil i Latinskou Ameriku, Indii, Tibet atd) se stal váženým členem akademie věd a předsedou francouzské geografické společnosti. Uncarina s jeho jménem byla původně popsána jako Harpagophytum grandidieri (1887) a své současné pojmenování získala až později. 
Honza Gratias o ní ve své knize „Podivné rostliny s kaudexy a pachykauly“ píše, že její kmen (stejně tak U. peltata) je tenký a vzhledem k stromovitému charakteru rostliny v přírodě (výška 3-5m při průměru kmene až 30cm!) se mu Uncarina grandidieri nejeví jako příliš perspektivní pro bytovou kulturu. Po asi pěti nebo šesti letech zkušeností s jejím pěstováním mohu zodpovědně potvrdit pravý opak. Z obav z příliš bujného růstu jsme si tehdy pořídili pouze jedinou rostlinu, která při našem pozvolném způsobu pěstování na plném slunci dosud narostla do výšky 28cm včetně deštníkovité koruny chlupatých listů s výraznější žilnatinou a fialovými řapíky. Také kmen je v horní části pokryt rezavými chloupky, zatímco jeho spodní část už klasickou, místy praskající borkou světlé barvy. Kmen této rostliny má u země průměr 4,5cm, není povysazovaný nad povrch substrátu, takže v úpatí jsou patrné pouze náznaky ztloustlých kořenů, tvořících pod zemí zajímavé propletence. To vše dohromady vytváří v případě Uncarina grandidieri dojem zmenšeniny opravdového stromu s plochou korunou na vrcholu mnohem více než častěji pěstovaná U. roeoesliana. 
Jak jsem se již zmínil, zatím jsme nebyli nuceni vrchol krátit, ale při pohledu na internet se k tomu v budoucnu chystám, protože k vidění tam jsou opravdu nádherně tvarované exempláře této nenáročné a mimořádně odolné rostliny. Tím se dostáváme k samotnému pěstování.
Uncarina grandidieri sice roste spokojeně i v polostínu nebo při rozptýleném světle, ale přirozený vzhled a pozvolnější nárůst (i velikost listů!) si zachová jen na plném slunci. To jí dopřáváme v maximální míře od jara do podzimu, kdy je umístěna společně s ostatními našimi unkarinami v makrolonovém průchoďáku, kde je relativní dostatek čerstvého vzduchu a tepla chvílemi až dost. Makrolon nepřistiňujeme,  takže v teplejším počasí rostliny zaléváme dvakrát i třikrát týdně, vždy shora konvičkou přímo na listy, odkud voda stéká přes kmen dolů do písčitého substrátu, kam samozřejmě ještě vždy trochu vody přidáme. Za letošních červencových veder jsme unkariny zalévali každý večer a řekl bych, že jako jedny z mála sukulentů (společně s adénii) si v tom pekelném prostředí náramně libovaly!
Na zimu rostliny stěhujeme do zimní zahrady (15-18°C), kde je pravidelně (ale mírně) zaléváme jednou za týden či dva podle počasí venku za okny. Rostliny si ponechávají obvykle dva či tři nejmladší listy, které na vrchulu zůstanou po celou zimu, aniž by byť jen o kousek poporostly! Zjara vrcholy náhle ožijí, jakmile dostanou nějaký přírodní impuls k obnově růstu, a během několika dnů jejich vrcholy zdobí poměrně mohutné ploché koruny s hustým příkrovem listů. Do letního skleníku je ale stěhujeme většinou až koncem května, kdy je jistota stabilních teplot. Nejstarší rostlina strávila tři nebo čtyři zimy za oknem bytu v kuchyni (hned vedle plynového sporáku!) a chovala se naprosto stejně jako ve zmíněné prosklené verandě!
Stejně jako téměř všechny ostatní naše rostliny, ani unkariny nepřihnojujeme, ačkoliv to je v odborné literatuře často zdůrazňováno málem jako nutnost. Hnojivo nedostávají ani U. roeoesliana v době plného a bohatého kvetení. Uncarina grandidieri má květy podobné jmenovanému druhu, ale žluť je na nich narušena tmavým bodem v blízkosti jícnu. Uncarina grandidieri však kvete mnohem později než U. roeoesliana, alespoň to trvrdí Luboš Hojný, který může směle porovnávat, protože mu unkarin kvetlo několik druhů. Vzhledem k zajímavému vzhledu Uncarina grandidieri si na květy rád počkám, protože na rozdíl od druhé jmenované je to rostlina hezká i bez nich!
Na úvodním snímku je naše nejstarší Uncarina grandidieri a následuje pohled do její koruny. Na třetí fotografii vidíte mladší semenáč (12cm) stejného druhu . Dvojici dalších snímků zářivých květů Uncarina grandidieri jsme pořídili v sukulentním království Luboše Hojného ve Dvoře králové nad Labem. Na posledním snímku je Luboš, předvádějící Ivaně zaručený způsob opylení unkarinových květů!