sukulenty.estranky.cz

Zatímco všechny rostliny rodu Uncarina, které jsme až dosud pěstovali, si za mlada byly podobné jako vejce vejci, tato zůstávala od samého počátku výjimečná. Již mladé semenáčky Uncarina leptocarpa totiž měly nápadně hezké listy, bohatě protkané barevnou žilnatinou, zatímco stejně staré rostlinky Uncarina roeoesliana nebo U. peltata ještě pořád vypadaly jako mladé sazenice okurek.
Uncarina leptocarpa je mezi pěstiteli rostlinou poměrně novou, a tudíž ve sbírkách zatím málo zastoupenou. Možná i proto je problém najít o ní více informací na internetu, o nám dostupné odborné literatuře ani nemluvě. Víme tedy, že své nynější pojmenování získala v roce 1962 (Ihlenfeldt a Straka), ale známa je už někdy od poloviny 19. století (1865?), tehdy ještě jako Harpagophytum leptocarpum. Podobně jako ostatní druhy patří k čeledi Pedaliaceae, a v přírodě roste na ostrově Madagaskar. Podle údajů na internetu se populace této rostliny vyskytují především při západním pobřeží střední části ostrova. Jedná se o keře, rostoucí v suchých lesních společenstvích.
Na internetu jsem měl možnost vidět starší rostliny na jednom thajském webu. Stejně jako na snímcích kvetoucích rostlin z německých botanických zahrad (např. Mnichov) se jednalo opravdu o keř či menší strom, jehož kmen nebyl ve spodní části nějak extrémně ztloustlý, jak to známe například u nejznámější příbuzné Uncarina roeoesliana. Kmen byl pokryt šedivou rozpraskanou borkou, a v jeho úpatí se rýsovaly ve všech případech nádherné kořenové propletence.
Před několika lety jsem viděl starší kvetoucí rostlinu také ve sbírce Luboše Hojného ve Dvoře Králové nad Labem, který je tak trochu průkopníkem pěstování nových druhů unkarin u nás. Úplně poprvé jsem u něj v červnu roku 2008 spatřil (a Ivana vyfotila) množství typických unkarinových plodů, které mi tehdy nepřipadaly nějak zvláště úzké, jak napovídá vědecké pojmenování rostliny (leptocarpus = tenkoplodý, štíhloplodý).   Zato jich bylo v koruně onoho keře k vidění ohromné množství. Možná zrovna z nich pocházejí semenáče, které dnes pěstujeme i my!
Jejich listy jsou chlupaté, a z červenofialových řapíků přechází část zbarvení i do žilnatiny jejich čepelí. To už spíše v růžovém odstínu, který se v tenkých žilkách postupně mění v čistě bílou. Listy s pěti cípy jsou nesukulentní, jak bývá u unkarin zvykem, a tudíž citlivě reagující na nedostatek vláhy v letním období. Listy mění své zbarvení podle intenzity osvětlení na jejich stanovišti. Semenáče pěstované alespoň zčásti přistíněné vyššími rostlinami mají listy mnohem tmavší (a většinou i větší) než jejich příbuzenstvo, vystavené slunečním paprskům naplno bez jakékoliv ochrany. Tyto rostliny mají listy světle zelené, ale žilnatina na nich bývá výrazněji zbarvená.
Za dva a půl roku pěstování jsem nezjistil, že by se jejich nároky nějak výrazně lišily od ostatních druhů unkarin, které doma pěstujeme. V pozdním jaru, kdy už je počasí stabilnější a nehrozí ranní poklesy teplot k bodu mrazu, stěhujeme naše rostliny z prosklené verandy rovnou do letního makrolonového průchoďáku v zadní části zahrady. Zde jsou vystaveny od rána do večera plnému slunci, protože makrolon (4mm) nikdy nestíníme. Zpočátku se rostliny musí vyrovnat se světelným šokem (a mnohdy i teplotním), a vyžadují mnohem více vody než doposud. O vodu spolehlivě žádají právě svěšením listů!
Jako všechny unkariny jsou to rostliny žíznivé, takže od pozdního jara do podzimu je vydatně zaléváme dvakrát týdně, pokud samozřejmě panuje venku typické letní počasí se slunečnou oblohou. Když je zataženo, některou zálivku klidně vynecháme. Vůbec nic by se ale nestalo, kdybychom je dva či tři týdny nezalili vůbec! Jen by se svěšené listy znovu nenapnuly, zaschly by a opadaly. Nic víc, protože zásoby vody v kmíncích a ztloustlých kořenech jsou i u mladých rostlin již dostatečné na přežití i mnohem delšího období sucha!
Na podzim začneme zálivku postupně omezovat (samozřejmě opět v závislosti na počasí). Prodlužujeme intervaly mezi jednotlivými přísuny vody, a rostlina v té době začíná obětovat čím dál více starších listů. Když rostliny stěhujeme zpátky do prosklené verandy (obvykle na počátku října), už mají listů pomálu. Ty zbylé potom opadají na zimním stanovišti. Jen výjimečně si někteří jedinci uchovávají jeden pár nejmladších lístků (ve stádiu vývoje) na vrcholu po celou zimu.
V zimě (12°C, většinou ale 15°C a více) zaléváme v malých dávkách, jen pro doplnění zásob vody v kmenench a kořenech. Rostliny obvykle dostávají vodu jednou za dva týdny. Vodu berou rychle, ale přitonm vůbec nerostou! Nereagují ani na slunečná období, která občas pozdní podzim přináší, a trpělivě v bezlistém stavu vyčkávají na správný okamžik k probuzení. Ten předznamenává nárůst několika maličkých lístků, které potom vrcholy rostlin zdobí třeba ještě další měsíc, než se dají opravdu do pohybu. Pak je ale sled událostí rychlý až překotný, a koruna probuzené rostliny je schopna hustě zarůst třeba během dvou týdnů! To už obvykle bývá ten správný čas na pozdně jarní stěhování do letního skleníku.
Uprostřed loňského léta jsme u Luboše Hojného spatřili i právě dokvétající rostlinu Uncarina leptocarpa. Z obrázků na internetu si ale můžeme udělat představu, jak to asi u Luboše vypadalo o měcíc či dva dříve, kdy rostlina kvetla naplno! Její bílé květy ji výrazně odlišují od ostatních u nás dosud pěstovaných druhů, z nichž převážná většina kvete žlutě v nejrůznějších podobách. Na vlastní květy si asi ještě budeme muset nějaký rok počkat i proto, že naše rostliny pěstujeme pozvolna a bez přihnojování. Výjimku u unkarin neděláme ani v období násady poupat! Protože je tou dobou zrovna zaléváme vskutku vydatně, nikdy nám ještě poupata z vrcholků rostlin neopadala (U. roeoesliana, U. grandidieri).
V posledních letech jsem díky Lubošovi Hojnému přišel unkarinám na chuť, a jsem rozhodnut v nadcházejícím roce pořídit ještě další druhy. Samozřejmě nikdy nelze vyloučit úhyn rostliny, protože se nakonec jedná o živý organismus, ale v případě unkarin je to spíše událost ojedinělá. Pěstitel musí udělat opravdu hodně chyb, aby ty nádherné stromky z ostrova Madagaskar zahubil. Snad jen dlouhotrvající chladno a k tomu nevhodně načasované zalití může způsobit hnilobu rostliny. Za léta jejich pěstování se nám to stalo snad dvakrát nebo třikrát, a to jich našimi skleníky prošly už stovky.
Loni jsme dokonce sklidili první plod Uncarina roeoesliana! Semen v něm bylo přesně tolik, kolik uvádí Honza Gratias ve své knize „Podivné rostliny s kaudexy a pachykauly“! V nitru plodu jsme nalezli přesně 18 zdravých semen, a jedno sotva poloviční navíc jako přídavek! Vyseli jsme je hned brzy zjara na vlhký kokosový substrát, slisovaný do cihliček a prodávaný ve zverimexech pod názvem Lignocel. Semenáčky jsme hned od počátku pěstovali zvolna a tvrdě, stejně jako pěstujeme dospělé rostliny. Od malička jsme je také přivykali plnému slunci po boku jejich rodičů! Přesto za jedinou sezónu výrazně dorostly svou matku, tak jak to známe často u vlastních dětí v určitěm věku!
Uncarina leptocarpa se stala příjemným oživenám naší dosavadní madagaskarské kolonie, a bude ještě větším, až se jednoho dne rozhodne potěšit nás svými bílými květy. V každoročním žlutém poli se budou určitě náramně vyjímat!
Na úvodním a posledním snímku jsou právě zmíněné bílé květy Uncarina leptocarpa ze sbírky Luboše Hojného. Na obrázcích č. 2 a 3 jsou plody stejné rostliny tamtéž, jen fotografované o tři roky dříve. Na čtvrté fotografii je mladý semenáček U. leptocarpa, a následují dva pohledy shora na odlišné zbarvení listů v důsledku různých světelných podmínek. Na obr.č.5 je tmavší varianta částečně přistíněné rostliny, na obr.č.6 světlejší verze rostliny pěstované bez jakohokoliv přistínění. Předposlední snímek je z počátku loňského podzimu, a patří rostlinám Uncarina roeoesliana. Vlevo je nedávno plodící a znovu již kvetoucí matka, vpravo její jarní dítě! Na stejný obrázek jako je ten poslední nám nezbývá než se ještě nějakou dobu těšit!