sukulenty

Podzim se neúprosně hlásí. Ten letošní je zatím plný slunce, takže vlastně máme spíše babí léto. Ranní pohled na teploměr nás ale stále častěji varuje, že už je ten správný čas k zahájení stěhování. Zatímco většina sukulentů bude venku pod širákem i v letním makroloňáku ještě řadu dalších týdnů, pro nejteplomilnější (a trochu choulostivější) druhy nastal čas stěhování. Kdo si myslí, že předělá návyky rostlin a umravní je v jejich požadavcích na množství světla nebo minimální teplotu, potřebnou k zdravému žití, ten se hluboce mýlí. U nás je v tomto ohledu opatrnost dvojnásob na místě, protože jsme naše rostliny zvyklí zalévat mnohem víc než většina ostatních pěstitelů! Při ranních poklesech teplot k 5°C proto začínáme být ostražití, protože kolik stupňů je nad ránem venku, tolik bývá většinou i uvnitř makrolonového tunelu! Vyloženě teplomilné druhy, jakými jsou především Adenium obesum, ale také třeba rostliny rodu Uncarina nebo část euforbií, neletníme pod širákem vůbec. A před deštěm chráněná místa v naší zahradě zase neposkytují tolik slunce, kolik by tyto věčně kvetoucí kytky ke spokojenému životu potřebovaly!
Prosklená veranda, kterou hrdě (a ze zvyku) nazýváme zimní zahradou, těmto rostlinám skýtá dočasný azyl, z něhož jich část ještě později rozstěhujeme na volná místa za okny bytu. Některé tam však již zůstanou po celou zimu, jenom je později přemístíme dále z bezprostřední blízkosti oken, abychom jim zajistili ještě o maličko více tepla v horších časech. Většinu zimy prožívají tyto rostliny v bezlistém stavu, takže slunečních paprsků beztak tolik nepotřebují, a jakmile zjara slunečných dnů přibyde, zase je k oknům přiblížíme!
Opatrnost s poklesy teplot a pravidelná zálivka po celý rok se nám vyplácí, protože v posledních letech už jsou ztráty v naší stále se rozrůstající kolonii adenií opravdu minimální (v případě unkarin nulové). Rostliny ale ještě v následujících dnech i týdnech hodně sil vydají, protože na jejich vrcholech už dozrávají první letošní lusky, ukrývající ve svém nitru nový život! Nyní jich je asi kolem dvaceti v různých stadiích vývoje, ale další desítky jsou jich připraveny ke startu na místech opylených květů. Opět jsme vše ponechali na všudypřítomném hmyzu, kterého bylo letos vzhledem k vlhkému létu opravdu požehnaně!
Ten úplně první dvoulusk je opravdovým rekordmanem. Možná i proto, že rostlina měla zpočátku na jeho výživu ještě dostatek sil. Byl totiž nějaký čas jediný, a tak mohla rostlina investovat veškerou zbylou sílu právě do něj! Když jsem adenia stěhoval, změřil jsem rozpětí lusků na obě strany od krátké stopky, a došel k pozoruhodnému výsledku 46 centimetrů! Docela slušný výkon od kytky, která kvetla nepřetržitě od konce dubna záplavou nádherných květů, a je jimi docela slušně obalena ještě nyní v polovině září!
V zimě nás tedy kromě sledování teploty (raději 15°C a více) na zimovišti čeká i velice příjemné hlídání dozrávajících lusků. V odobné literatuře je uváděno, že ideální je jejich sklizeň ještě před úplným prasknutím, protože takto sklizená semena nejsou zbytečně proschlá a mívají pak vyšší klíčivost. Tak uvidíme!
Ztráty rostlin v uplynulých letech nás v případě edének udržují v neustálém střehu. Je dobře, že existují i rostliny tak trochu nevyzpytatelné, protože jaké jiné by nás byly schopny přesvědčit, že my tu jsme pro ně, a teprve pak ony pro naši radost! Že přírodě a kytičkám sukulentním prostě a jednoduše neporučíme, ale že jsou ochotny dělat nám radost, jakmile cítí, že jim alespoň trochu vycházíme vstříc v jejich skromných požadavcích. Zas tak moc toho po nás přece jenom nechtějí!
Jak je patrné ze snímků, teplomilné sukulenty se v naší prosklené verandě ke spánku zatím ještě zdaleka nechystají. Kromě adenií stále kvetou také unkariny a již podruhé letos dokvétá Hoodia gordonii! Druhá míza přišla i na naši nejstarší rostlinu Uncarina grandidieri (obr.č.3), která nám úplně poprvé kvetla již letos v červenci, a nyní s příchodem podzimu se po krátké odmlce pochlubila dalšími čerstvými květy s tmavým jícnem!