Voňavé zimní proměny SOLANDRA GRANDIFLORA
O pěstování nádherně kvetoucí dřevnaté liány Solandra grandiflora jsme psali hned na samém počátku existence našeho webu (Pěstitelská praxe/30.1. 2008). Od té doby se na našem způsobu pěstování v podstatě nic nezměnilo. Z obrovských květů této lilkovité (Solanaceae) rostliny se těšíme rok co rok (zimu co zimu), a protože naše kytka za tu dobu přece jenom trochu povyrostla a zesílila, těch květů neustále přibývá.
Dozvěděli jsme se o ní mezitím také spoustu zajímavostí, a mnohokrát ji spatřili na našich toulkách po ostrově Tenerife, nebo na vlhkem prosycené Madeiře. Libor Kunte a Václav Zelený jí ve své knize „Okrasné rostliny tropů a subtropů“ (viz rubrika „Recenze“) věnují celou stránku. Mimo jiné zde uvádějí, že vzhledem k její vzrůstnosti se jedná o rostlinu, kterou si sotva někdo pořídí do bytu, a že redukcí výhonů radikálním řezem se sice dá udržet v přijatelných mezích, ale pěstitel se tím připravuje o nádherné květy, které se v takovém případě objevují jen zcela výjimečně. V praxi jsme si za ta léta mohli ověřit přesný opak. Rostlina po řezu reaguje zvýšeným množstvím poupat na čerstvých výhonech, a díky pravidelné redukci větví se v naší prosklené verandě stává trvale udržitelnou patrně na věčné časy.
Samozřejmě že nám může uhynout, s tím ale člověk musí počítat u kterékoliv rostliny. Každoročně si proto jako pojistku pořizujeme několik řízkovanců. Solandra grandiflora koření z vyzrálých stonkových řízků vcelku ochotně i ve sklenici s vodou, kterou je třeba čas od času vyměnit, protože celý proces zakořeňování přece jenom chvilku trvá. Přebytečné řízkovance pak většinou rozdáme známým nebo návštěvníkům našich pávovských skleníků, a výjimečně je i v malém množství prodáváme na naší podzimní výstavě. Zájemců je ale vždy mnohem více než rostlin. Loni jsem ještě nezakořeněné řízky vezl do Libochovic na „Povídání o sukulentech“ panu Jindrovi Beranovi, předsedovi roudnických kaktusářů. Letos jsem se s ním na stejném místě po roce setkal znovu. Hlásil mi, že jeho solandra už za tu dobu nejenom zdárně zakořenila, ale ještě stihla dorůst délky jednoho a půl metru. Inu, šikovné ruce a úrodné Polabí dělají své!
Neponechali jsme nic náhodě, a na sklonku loňského léta přikoupili ještě jednu starší rostlinu. Dokonce ještě o trochu větší než je ta naše původní. Po letech jsme totiž navštívili Luka nad Jihlavou a našeho kamaráda Standu Blažka, pár let již důchodce se zelenýma rukama, který pěstuje své kytičky všeho druhu s velkou láskou už desítky let. Z rodinných důvodů musel velkou část rostlin prodat, a tak jsme si rádi adoptovali právě tu letitou a nádherně rostlou solandru. Taková příležitost se totiž nenabízí zrovna každý den.
V prosklené verandě, které říkáme zimní zahrada, je od té chvíle přes zimu zase o trochu těsněji. Ale na druhou stranu zase ještě voňavěji. Když letos okolo vánoc rozkvetly obě velké rostliny, příjemná vůně naplnila celou tu prosklenou prostoru, v níž se snažíme po celou zimu udržovat teplotu v rozmezí 15-18°Celsia. Není to silná vůně, ani omamná. Je jemná jako dobrý parfém, a nic konkrétního mi nepřipomíná. Je zkrátka jenom neuvěřitelně příjemná. Prý v ní nacházejí velké zalíbení také netopýři, kteří bývají horlivými opylovači této rostliny v její daleké domovině. To jsem se dočetl také ve zmíněné knize. Naši netopýři mají smůlu, protože když poletují naší zahradou kolem otevřených oken verandy, Solandra grandiflora nekvete. Dokonce tou dobou většinou ani nemá listy a v chráněném koutě zahrady prožívá jakési období letního odpočinku při om
ezené zálivce. Myslím že Libor Kunte by měl radost kdyby viděl, že blázni jako my pořád existují, a že se pěstování značně rozpínavé liány v neustále se zmenšujících prostorách své domácnosti vůbec nebojí. Květy nejenom nádherně zavoní, ale také mění barvu. Startují na bílé, ale už za dva nebo tři dny je všechno jinak. Jakmile se kvetení nezadržitelně chýlí k svému konci, jejich zbarvení bývá až kanárkové. Přesně jako dresy fotbalových kouzelníků z daleké Brazílie, kteří už v červnu vyběhnou na zelený pažit domácího stadionu Maracaná, aby se pokusili po dvanácti letech znovu zdvihnout nad hlavu trofej pro mistry světa.
Úplně na závěr jednu dobře míněnou radu, která možná nenazněla dost zřetelně v původním článku o této nádherné kvetoucí kytce a příjemně voňavé společnici pro dlouhé zimní (nebo letní!) večery. V žádném případě ji netrapte suchem. Nesnese to dlouho. Co jí do květináče nalijete, to záhy zpracuje. Kytka je to nesmírně žíznivá. Když je ale zrovna bez listů, dokáže se i ona v tomto ohledu do jisté míry uskromnit. Nikdy ale nezapomínejme, že sukulent to není!
